Vánocím v Japonsku se nepřikládá taková důležitost, jako tomu je třeba u nás. Starší lidé je neslaví víceméně vůbec, a tak japonské Vánoce jsou především svátkem mladých. Především jsou záminkou pro mladé zamilované páry, které si udělají nějaké výjimečné rande a následně se navzájem obdarují něčím neméně výjimečným. V případě města Kóbe je mezi mladými milenci oblíbená procházka po přístavu, park Meriken (především v noci je to nádhera!) a návštěva zábavní čtvrti Harborland, kde je početné množství obchodů všeho druhu.
Jaký byl můj vánoční den? Poté, co jsem se podíval na film na svém notebooku, šel jsem se podívat na vánoční mši v moderním katolickém kostelu, který se nachází blízko kóbského centra Sannnomija. Asi polovina příchozích byla tvořena cizinci (především hodně Filipínců), zbytek pak Japonci. Mši vedl španělský duchovní jak v angličtině, tak japonštině. Zvláštní zážitek.
Co mě fascinuje je, že asi dvě stě metrů od kostela je islámské duchovní místo, mešita. Opravdu honosný svatostánek muslimů přežil jako jedna z mála budov 2. světovou válku a zemětřesení z roku 1995. Je na bíledni, že taková odolnost mešity posiluje víru mnohých muslimů v Alláhovu moc.
Symboly dvou náboženství, kostel a mešita, která se v současnosti podle mnohých nacházejí v ostrém sporu, tady v Kóbe koexistují, zdá se, v míru. Křesťanství a islám však nejsou jediná náboženství, která jsou zde zastoupena. Vedle buddhistických chrámů a šintoistických svatyň nechybí ani židovská synagoga. Snad je to i díky tradiční kosmopolitnosti města, která přála mírovému soužití všech národností bez ohledu na víru. Je to ta známá japonská náboženská tolerance, která na nějaké náboženské války nehraje. Jaký paradox to je. Právě jsem dočetl slavný román Šúsaku Endóa (1923 – 1996) s názvem „Mlčení,“ který vypráví o tom, jak se v 17. století upalovali křesťané v Japonsku. Jedna důležitá postava románu říká něco ve smyslu: „V Japonsku se nikdy neujme jiné náboženství než buddhismus.“ Samozřejmě, že buddhismus dnes v Japonsku stále převládá (i když stoupenci ubývají), ale určitě se změnilo prostředí pro uplatňování náboženského přesvědčení.
Málem bych zapomněl zmínit velmi milou návštěvu z 23. prosince. Až z Tokia přijela do Kóbe má dlouholetá kamarádka Hiromi. Ukázal jsem Hiromi kóbský přístav a okolí. Jelikož je velká fanynka České republiky a všeho, co s ní souvisí, na závěr příjemného dne mi zazpívala v češtině (!) několik vánočních koled. Slyšet přes devět tisíc kilometrů od domova české koledy je velký zážitek a já jsem moc vděčný, že mi tím Hiromi zprostředkovala pravou vánoční atmosféru. Na těch pár chvil, jako bych se na chvíli ocitl doma. Veselé Vánoce všem!
Jaký byl můj vánoční den? Poté, co jsem se podíval na film na svém notebooku, šel jsem se podívat na vánoční mši v moderním katolickém kostelu, který se nachází blízko kóbského centra Sannnomija. Asi polovina příchozích byla tvořena cizinci (především hodně Filipínců), zbytek pak Japonci. Mši vedl španělský duchovní jak v angličtině, tak japonštině. Zvláštní zážitek.
Co mě fascinuje je, že asi dvě stě metrů od kostela je islámské duchovní místo, mešita. Opravdu honosný svatostánek muslimů přežil jako jedna z mála budov 2. světovou válku a zemětřesení z roku 1995. Je na bíledni, že taková odolnost mešity posiluje víru mnohých muslimů v Alláhovu moc.
Symboly dvou náboženství, kostel a mešita, která se v současnosti podle mnohých nacházejí v ostrém sporu, tady v Kóbe koexistují, zdá se, v míru. Křesťanství a islám však nejsou jediná náboženství, která jsou zde zastoupena. Vedle buddhistických chrámů a šintoistických svatyň nechybí ani židovská synagoga. Snad je to i díky tradiční kosmopolitnosti města, která přála mírovému soužití všech národností bez ohledu na víru. Je to ta známá japonská náboženská tolerance, která na nějaké náboženské války nehraje. Jaký paradox to je. Právě jsem dočetl slavný román Šúsaku Endóa (1923 – 1996) s názvem „Mlčení,“ který vypráví o tom, jak se v 17. století upalovali křesťané v Japonsku. Jedna důležitá postava románu říká něco ve smyslu: „V Japonsku se nikdy neujme jiné náboženství než buddhismus.“ Samozřejmě, že buddhismus dnes v Japonsku stále převládá (i když stoupenci ubývají), ale určitě se změnilo prostředí pro uplatňování náboženského přesvědčení.
Málem bych zapomněl zmínit velmi milou návštěvu z 23. prosince. Až z Tokia přijela do Kóbe má dlouholetá kamarádka Hiromi. Ukázal jsem Hiromi kóbský přístav a okolí. Jelikož je velká fanynka České republiky a všeho, co s ní souvisí, na závěr příjemného dne mi zazpívala v češtině (!) několik vánočních koled. Slyšet přes devět tisíc kilometrů od domova české koledy je velký zážitek a já jsem moc vděčný, že mi tím Hiromi zprostředkovala pravou vánoční atmosféru. Na těch pár chvil, jako bych se na chvíli ocitl doma. Veselé Vánoce všem!
Žádné komentáře:
Okomentovat