2.1. ráno jsem se rozloučil s velmi milou rodinkou, jejichž členové byli ztělesněním japonské pohostinnosti, skromnosti a příjemnosti. A kdyby mi tam u nich nebyla tak velká, tak jako tomu ve starých japonských domech bývá, zima, asi bych tam ještě o den déle zůstal. Těch necelých pět dní na Kjúšú bylo skutečně velmi nabitých, a zdaleka ne všechno se na těchto pár řádek vejde. Jedno je však jisté. Na Nový rok u Nakašimů jen tak nezapomenu!
Vyjel jsem brzy ráno s nadějí, že se sem jednou vrátím. Jedním z měst, kterými jsem na zpáteční cestě projížděl, byla i Kokura. Toto město je známé tím, že bylo původním cílem druhé atomové bomby. 9.srpna 1945 však bylo nad Kokurou špatné počasí, a tak byla nahrazena městem Nagasaki. Proto se říká „štěstí z Kokury,“ což je i stejnojmenná povídka z filmu Petra Zelenky Knoflíkáři. V ní si japonská rodinka právě v den svržení bomby ztěžuje, jaké je „fucking weather.“ A právě fucking weather zachránilo Kokuru od katastrofy.
Po cestě se začítám do slavné knížky Cormace McCarthyho, Tahle země není pro starý. Strohé vyprávění plné násilí, černého humoru a nakonec pocitu, že už nemůžeme věřit starým pravidlům a příběhům, které už nenabízejí žádoucí katarzi, je asi nejtemnější kniha, kterou jsem kdy četl. Dočítám ji kdesi blízko Okajamy. Tíživý pocit ze skvělé knihy odeznívá při pohledu na krásy pobřeží západního Honšú.
Do vlaku nastupuje neskutečně zavalitý tlouštík v brýlích a čepicí. Sedá si přímo přede mne, přes uličku. Najednou pozoruji, jak se k jeho místu začínají sbíhat oči všech cestujících. Vedle tlouštíka sedící mladík a postarší žena se s ním nadšeně pouští do řeči. Lidé kolem vytahují své mobilní telefony a tlouštíka si fotí. Jedna, dvě žádosti o podpis. Je mi jasné, že se jedná o někoho slavného. Jsem ale cizinec, toho člověka vůbec neznám. Myšlenku vytáhnout svůj mobil či foťák zavrhuji. Přišlo by mi nepatřičné fotit někoho, koho neznám. Místo toho se bavím pozorováním toho, jak jsou všichni překvapeni přítomností slavné tváře. Chlapík se zdá sympatický a ochotně se baví s lidmi a rozdává podpisy. Z jeho řeči jsem pochopil, že jde na návštěvu své rodiny.
Poté, co tlouštík vystoupil, se ptám té paní, kdo že to vlastně byl. Vysvětlila mi, že se jedná o v Japonsku velmi dobře známou osobnost z televize a filmu, komika jménem Kunihiro Macumura. Prý když o něm řeknu jakémukoliv Japonci, bude vědět. Skok v čase. O týden později jsem tuto historku vyprávěl v učebně plné Japonců. Všichni ho znali. Později jsem si jeho videa našel na internetu a viděl ho i v jedné menší (i když se slovo „menší“ moc nehodí pro herce tak velkých rozměrů) roli ve filmu slavného režiséra Takešiho Kitana. Tak jsem až zpětně pochopil, jakou celebritu jsem to vlastně viděl. Ha.
Má novoroční anabáze skončila a já se s radostí vrátil do tepla mého kóbského domova.
Vyjel jsem brzy ráno s nadějí, že se sem jednou vrátím. Jedním z měst, kterými jsem na zpáteční cestě projížděl, byla i Kokura. Toto město je známé tím, že bylo původním cílem druhé atomové bomby. 9.srpna 1945 však bylo nad Kokurou špatné počasí, a tak byla nahrazena městem Nagasaki. Proto se říká „štěstí z Kokury,“ což je i stejnojmenná povídka z filmu Petra Zelenky Knoflíkáři. V ní si japonská rodinka právě v den svržení bomby ztěžuje, jaké je „fucking weather.“ A právě fucking weather zachránilo Kokuru od katastrofy.
Po cestě se začítám do slavné knížky Cormace McCarthyho, Tahle země není pro starý. Strohé vyprávění plné násilí, černého humoru a nakonec pocitu, že už nemůžeme věřit starým pravidlům a příběhům, které už nenabízejí žádoucí katarzi, je asi nejtemnější kniha, kterou jsem kdy četl. Dočítám ji kdesi blízko Okajamy. Tíživý pocit ze skvělé knihy odeznívá při pohledu na krásy pobřeží západního Honšú.
Do vlaku nastupuje neskutečně zavalitý tlouštík v brýlích a čepicí. Sedá si přímo přede mne, přes uličku. Najednou pozoruji, jak se k jeho místu začínají sbíhat oči všech cestujících. Vedle tlouštíka sedící mladík a postarší žena se s ním nadšeně pouští do řeči. Lidé kolem vytahují své mobilní telefony a tlouštíka si fotí. Jedna, dvě žádosti o podpis. Je mi jasné, že se jedná o někoho slavného. Jsem ale cizinec, toho člověka vůbec neznám. Myšlenku vytáhnout svůj mobil či foťák zavrhuji. Přišlo by mi nepatřičné fotit někoho, koho neznám. Místo toho se bavím pozorováním toho, jak jsou všichni překvapeni přítomností slavné tváře. Chlapík se zdá sympatický a ochotně se baví s lidmi a rozdává podpisy. Z jeho řeči jsem pochopil, že jde na návštěvu své rodiny.
Poté, co tlouštík vystoupil, se ptám té paní, kdo že to vlastně byl. Vysvětlila mi, že se jedná o v Japonsku velmi dobře známou osobnost z televize a filmu, komika jménem Kunihiro Macumura. Prý když o něm řeknu jakémukoliv Japonci, bude vědět. Skok v čase. O týden později jsem tuto historku vyprávěl v učebně plné Japonců. Všichni ho znali. Později jsem si jeho videa našel na internetu a viděl ho i v jedné menší (i když se slovo „menší“ moc nehodí pro herce tak velkých rozměrů) roli ve filmu slavného režiséra Takešiho Kitana. Tak jsem až zpětně pochopil, jakou celebritu jsem to vlastně viděl. Ha.
Má novoroční anabáze skončila a já se s radostí vrátil do tepla mého kóbského domova.
Žádné komentáře:
Okomentovat