Halloween v Sasajamě

Je to poněkud opožděně, ale doposud jsem neměl obrazovou dokumentaci. A tak až teď vám mohu alespoň částečně zprostředkovat pár fotkami Halloween, který pořádala pro své studenty jedna soukromá škola angličtiny v městečku Sasajama, vzdáleném asi 50 km severně od Kóbe.
Jak jsem se tam dostal? Oslovil mě filipínský soused z koleje Oliver, který do této školy pravidelně dojíždí svým džípem učit angličtinu. Měli nedostatek vedoucích pro halloweenské obcházení domů s dětmi, a tak mě požádal, zda bych jim s tím nepomohl. Rád jsem přijal.
Sasajama je krásné městečko v údolí hor. Díky svému půvabu si zde mnoho bohatých Japonců pořídilo honosné domy.
Vedle pěstování černých fazolí kuromame je Sasajama známá tím, že se zde divočáci inošiši loví a upravují k chutnému pokrmu. Kdo ví, jestli inošiši u mé koleje nejsou těmi, co zdrhli právě ze Sasajamy, aby se vyhnuli jisté smrti!
Každopádně to byl zábavný den. Já, Čech, Oliver, Filipínec a ještě Réza, Íránec, se svou ženou jsme měli na starosti skupinky japonských dětí. Ve strašidelných kostýmech (to, jak mi ten můj „seděl“ posuďte sami) jsme pak chodili po domech a s dětmi zpívali „trick or treat.“ Za odměnu pak holky a kluci dostali různé sladkosti. Že budu měsíc po příjezdu do Japonska tajtrdlíkovat v kostýmu v nějaké vesnici a účastnit se poprvé v životě Halloweenu, to jsem tedy nečekal. Ale to je myslím jedno z těch kouzel života. Překvapení, náhody... V tomto případě radostné. Jako bonboniéra, že Forreste? Nikdy nevíš, co si vytáhneš.
Když jsme se s Oliverem vraceli večer zpátky, pozoroval jsem z auta velkou koncentraci kýčovitě osvětlených hotýlků na okraji Kóbe, kterým jsme právě projížděli. Už už jsem se chtěl dobrosrdečného Filipínce zeptat a ujistit se, jestli se jedná o známé to hodinové hotýlky pro mladé, když mě předběhl s odpovědí: „It´s for fucking.“ Je to jasné. Už jsem neměl, na co se ptát. Krátká, ale dostačující odpověď. Není, co dodat. V té větě je obsaženo vše podstatné. Účel těch stavení s neonovými světly je jasný. Měl jsem mírný pocit, že Oliver ví, o čem mluví...

Nejdelší most na světě

Po mém návratu z Kumamota jsem se 4. ledna sešel s kóbským rodákem, současně působícím na Tódai (nejprestižnější univerzita v Japonsku), Jošim, který umí česky, neb studoval dva roky historii na UK. Vzal mě do asi dvacet pět minut vlakem vzdáleného městečka Maiko. Už když jsme se blížili do konečně stanice, spozorovali jsme ten monumentální lidský počin. „Akaši kaikjó haši“ aneb Perlový most je se svými 3911 metry nejdelším mostem na světě. Byl postaven v roce 1998 a spojuje Honšú s ostrovem Awadži
Když jsem se kolem mostu procházel, vrtalo mi hlavou, kde jen jsem ho už viděl. Po návratu na kolej mi oči spočinuly nad českým vydáním románu autora jménem Haruki Murakami „Kafka na pobřeží.“ Na jeho obálce je právě fotka Perlového mostu. Inspirující most. Posuďte sami.

Komik ve vlaku

2.1. ráno jsem se rozloučil s velmi milou rodinkou, jejichž členové byli ztělesněním japonské pohostinnosti, skromnosti a příjemnosti. A kdyby mi tam u nich nebyla tak velká, tak jako tomu ve starých japonských domech bývá, zima, asi bych tam ještě o den déle zůstal. Těch necelých pět dní na Kjúšú bylo skutečně velmi nabitých, a zdaleka ne všechno se na těchto pár řádek vejde. Jedno je však jisté. Na Nový rok u Nakašimů jen tak nezapomenu!
Vyjel jsem brzy ráno s nadějí, že se sem jednou vrátím. Jedním z měst, kterými jsem na zpáteční cestě projížděl, byla i Kokura. Toto město je známé tím, že bylo původním cílem druhé atomové bomby. 9.srpna 1945 však bylo nad Kokurou špatné počasí, a tak byla nahrazena městem Nagasaki. Proto se říká „štěstí z Kokury,“ což je i stejnojmenná povídka z filmu Petra Zelenky Knoflíkáři. V ní si japonská rodinka právě v den svržení bomby ztěžuje, jaké je „fucking weather.“ A právě fucking weather zachránilo Kokuru od katastrofy.
Po cestě se začítám do slavné knížky Cormace McCarthyho, Tahle země není pro starý. Strohé vyprávění plné násilí, černého humoru a nakonec pocitu, že už nemůžeme věřit starým pravidlům a příběhům, které už nenabízejí žádoucí katarzi, je asi nejtemnější kniha, kterou jsem kdy četl. Dočítám ji kdesi blízko Okajamy. Tíživý pocit ze skvělé knihy odeznívá při pohledu na krásy pobřeží západního Honšú.
Do vlaku nastupuje neskutečně zavalitý tlouštík v brýlích a čepicí. Sedá si přímo přede mne, přes uličku. Najednou pozoruji, jak se k jeho místu začínají sbíhat oči všech cestujících. Vedle tlouštíka sedící mladík a postarší žena se s ním nadšeně pouští do řeči. Lidé kolem vytahují své mobilní telefony a tlouštíka si fotí. Jedna, dvě žádosti o podpis. Je mi jasné, že se jedná o někoho slavného. Jsem ale cizinec, toho člověka vůbec neznám. Myšlenku vytáhnout svůj mobil či foťák zavrhuji. Přišlo by mi nepatřičné fotit někoho, koho neznám. Místo toho se bavím pozorováním toho, jak jsou všichni překvapeni přítomností slavné tváře. Chlapík se zdá sympatický a ochotně se baví s lidmi a rozdává podpisy. Z jeho řeči jsem pochopil, že jde na návštěvu své rodiny.
Poté, co tlouštík vystoupil, se ptám té paní, kdo že to vlastně byl. Vysvětlila mi, že se jedná o v Japonsku velmi dobře známou osobnost z televize a filmu, komika jménem Kunihiro Macumura. Prý když o něm řeknu jakémukoliv Japonci, bude vědět. Skok v čase. O týden později jsem tuto historku vyprávěl v učebně plné Japonců. Všichni ho znali. Později jsem si jeho videa našel na internetu a viděl ho i v jedné menší (i když se slovo „menší“ moc nehodí pro herce tak velkých rozměrů) roli ve filmu slavného režiséra Takešiho Kitana. Tak jsem až zpětně pochopil, jakou celebritu jsem to vlastně viděl. Ha.
Má novoroční anabáze skončila a já se s radostí vrátil do tepla mého kóbského domova.

Očištěn na Nový rok

Druhý den jsme si decentně připili japonským sake a hodovali nad velkou mísou nejrůznějších novoročních pochutin (oseči rjóri). Poté jsme jeli navštívit dvě blízké šintoistické svatyně, abychom se dověděli, co nás čeká v roce 2008 a abychom se pomodlili za splnění našich přání. Návštěvník si koupí tzv. omikudži, papírky, na kterých je od bohů napsáno, zda vás čeká něco dobrého či špatného. Pokud vám bozi přinášejí špatné zprávy, omikudži jim symbolicky vrátite přivázáním na příslušné místo u svatyně a modlíte se znovu. Naštěstí nikdo z nás nemusel nic vracet.
Druhá svatyně nabízí speciální rituál, který spočívá v tom, že šintoistický kněz vám, po vhození dvou desetijenovek do příslušného místa a úklonu, jakýmsi koštětem vypucíruje hlavu od škodlivých elementů. Tak snad mi to pomůže.
Očistu podstoupil i Nakašimovic psík Eddie, který získal jméno po slavném představiteli Policajta z Beverly Hills. (Myslím, že má, co se tyče štěkání, vyřídilku srovnatelnou. ) Jú ho vzal do koupelny a tam ho důkladně omyl.
Úcta k předkům je neodmyslitelnou součástí života Japonců, takže jsem Júa a babičku doprovodil na vesnický hřbitov, kde jsou pochováni příbuzní Nakašimů. Hlídal jsem Eddieho během toho, co se Jú a babička modlili nad rodinným oltářem.
Ještě bych chtěl podotknout, že rodina Nakašimů mluví kumamotským nářečím, posíleným vesnickou mluvou. To znamená, že když spolu mluvili mezi sebou, rozuměl jsem jim naprosto minimílně. Mělo to daleko k japonštině, kterou jsem se doposud učil. Říkal jsem si, že by se mi hodil překladatel do japonštiny.

V předvečer Nového roku

Poslední den v roce byl už Jú doma. S ním, babičkou a maminkou jsme se vydali rodinným autíčkem na sopku Aso. Nebudu příliš zdržovat. Na sopku s největším kráterem na světě jsme se nedostali, jelikož naneštěstí ten den hustě sněžilo a podmínky na výlez byly velmi rizikové. Maminka mě doporučila, ať přijedu na jaře nebo v létě. To se nahoru jistojistě dostanu.
Najedli jsme se v zábavně-ubytovacím komplexu Asozan Farmland a jeli zpět. Babička pak doma uvařila nejprve báječné nabe (kombinace tofu, krabího masa, čínského zelí, kuřecího masa – vařeno ve velké míse, na páře) a později, když jsme se s Júem, jeho maminkou a také s ní vrátili z úžasných místních lázní, připravila i tošikošisoba (novoroční nudle), symbolizující dlouhověkkost. Celá rodinka Nakašimů a s nimi já, jsme po naplnění žaludků zasedli ke kotacu a sledovali zábavné japonské pořady. Velmi oblíbená je především hudební soutěž „kóhaku uta gassen.“ Jú však dal přednost zápasům K1, u kterých se náramně bavil. Přidal jsem se k němu.
Všichni byli po lázních a jídle unaveni, a tak nebylo divu, že např. Jú příchod nového roku 2008 prospal. Každopádně jsme si se zbytkem rodiny popřáli po „hodině nula“ obligátní „Akemašite omedetó gozaimas“ (Šťastný nový rok) a zalehli také ke spánku. Po ohňostrojích ani stopa. Suverénně nejtišší oslava Nového roku mého života. Dobrou noc. Brrr...Ta zima je ale snad ještě větší.

Cesta na sopku

Jú měl opět práci, a tak jsem další den využil opět k cestování. Tentokráte jsem si vybral město Kagošima, jež se nachází na jižním cípu Kjúšú, a také protilehlou sopku Sakuradžima.
Z Arisy je to do Kagošimy zhruba čtyři hodiny cesty vlakem. Cesta je ozvláštněna tím, že notný kus vzdálenosti jede vlak podél západního pobřeží, a tak se mi naskýtá pohled na rozbouřené moře.
Kolem poledne jsem na místě. Přestože poprchává, svítí slunce a je znát, že se nacházím v teplejším podnebném pásmu. Kagošima je historicky známá pro prolomení tokugawského zákazu cestování do zahraničí, když devatenáct studentů vyjelo na Západ, aby se pak vrátilo s novými poznatky o západním průmyslu a technologii. V Kagošimě vládl známý klan Sacuma, který hrál důležitou roli při Restauraci Meidži. Meidžiovská atmosféra je v Kagošimě stále cítit. Vedle zajímavě koncipovaného Muzea Meidži, které jsem navštívil, o tom vypovídají pomníky slavných postav revoluce, jako jsou Tošimiči Ókubo (1830 – 1878) a Takamori Saigó (1828 – 1877). Saigó, později zklamán z důsledků reforem pro samurajský stav, vedl Sacumské povstání, které bylo poraženo, a tak spáchal na kagošimském vršku Širojama rituální sebevraždu seppuku. Postava Kena Watanabeho ve filmu Poslední samuraj (což je i přízvisko Saigóa) je založena právě na Saigóově životě.
Po jakési exkursi do minulosti se vydávám do přístavu a vkročím na palubu malého trajektu, který kyvadlově převáží lidi na břeh Sakuradžimy a zpět. Cesta trvá kolem deseti minut, během níž se kochám pohledem na sopečný poloostrov. Poslední velká erupce proběhla v roce 1914 a od roku 1955 se ze sopky neustále kouří. Svítí slunce, ale fouká silný vítr. Paprsky se odrážejí od vody a já si uvědomuju, že to je asi jeden z nejúchvatnějších momentů, co mi zatím Japonsko přichystalo. Čirý zážitek. Po připlutí mé kroky míří do malého muzea, které je věnované sakuradžimské sopce.
Vrchol výletu pak přichází s magmovými lázněmi, které mají prosklený výhled na kagošimský přístav. Takže se při koupání kochám krásným pohledem na moře a Kagošimu. Na výšlap sopky není čas, a tak se po hřejivé koupeli vracím na trajekt a na vlak. Podaří se mi po cestě usnout, a tak mě musí budit strojvůdce. Na nádraží mi přijel naproti taťka Nakašima. Zima je na vesnici čím dál tím větší. Vydechuju páru. Raději přelézám ke kotacu a spokojeně usínám.