Tókjó, den pátý – Nóbl

Jedním z nejznámějších symbolů Japonska je bezesporu císař, hlava konstituční monarchie. Jeho role se během času měnila s tím, že podle ústavy z roku 1947 má dnes jen čistě ceremoniální pravomoce. Sídlem císařské rodiny je tzv. Kókjo, Císařský palác, situovaný ve čtvrti Čijoda, blízko Tokijského nádraží.
Vnitřní část Paláce je zpřístupněna veřejnosti jen dva dny v roce (císařovy narozeniny a 2.ledna), takže, jak to chodí u císařů doma, mi zůstalo zatajeno. Nicméně přilehlý císařský park mi dopřál příjemnou procházku a prohlídku císařských memorábilií v místním muzeu.
Poté mé kroky míří do stanice metra Kasumigaseki 霞が関. Vedle toho, že je název stanice synonymem pro japonskou byrokracii, která je zde koncentrována v nesčetných ministerských budovách, proslavila se tím, že 20. března 1995 zde byl proveden teroristický útok sektou Óm šinrikjó (po nadýchání nebezpečného plynu sarin zde zemřelo dvanáct lidí a další byli zraněni).
Nejprve se jdu podívat na budovu japonského parlamentu, a pak kráčím k japonskému Ministerstvu zahraničí. Tam mám totiž sraz se svým profesorem mezinárodních vztahů, panem Sakaiem a dalšími kamarády, kteří patří do jeho semináře (např. Mizue, Kojuki, Satoši,...). Díky panu profesorovi se mi naskytla unikátní příležitost dostat se do budovy Ministerstva zůčastnit se debaty s japonskými top-diplomaty. Upoutalo mne, jak je Ministerstvo vybaveno. Uvnitř totiž mají japonští byrokrati svoje vlastní „konbini“ (samoobsluha s širokým sortimentem zboží), kde lze nalézt i anglické vydání Harryho Pottera. Přijde mi to jako dobrý nápad. Aspoň se těm úředníkům zlepší angličtina a představivost!
Debata trvala jen hodinu, přesto bylo zajímavé trochu nahlédnout pod pokličku Gaimušó (japonský název pro Ministerstvo zahraničí). Stačil jsem se zeptat na tehdy aktuální otázku uznání Kosova, ale dostalo se mi, jak jinak, diplomatické odpovědi: „Mnoho států Kosovo uznalo, takže Japonsko pravděpodobně nakonec Kosovo také uzná.“ Po debatě se ptám Mizue, jak se jí to líbilo, ale zdá se, že většinu prospala.
Poté se jdeme projít po slavné Roppongi Hills, centra drahých obchodů, které nabízejí pastvu pro oči mladých dívek a dam. Jdeme na drink do Starbucks, jenž je tady na každém druhém rohu (během mého pobytu vznikl historicky první, prý pekelně drahý, na Malé Straně!), a pak náročný den zakončujeme v příjemné restauraci se všemi včetně profesora Sakaie.

Tókjó, den čtvrtý – Krteček

Probudil jsem se poprvé u Macumotů doma. Starší dcerka Satomi uhání do školy, mladší Sonomi zůstává doma, neb se připravuje na závěrečné zkoušky. Tatínek, pan profesor z prestižní Waseda Daigaku už je tou dobou pryč. Masae je jako obvykle na nohou a je ve svém živlu. Připravuje jídlo, uklízí, sepisuje, domlouvá dcerám, atd. apod. Kolik energie má tato žena, je obdivuhodné!
Toho dne jsem se nejdřívě šel podívat na působiště pana Macumota, prestižní Univerzitu Waseda. Vedle šesti poválečných japonských premiérů patří mezi její absolventy například i Haruki Murakami.
Poté jsem se sešel s Jošim, studentem Tókjó Daigaku a rodákem z Kóbe, který v ČR nějaký čas studoval historii. Sešli jsme se ve čtvrti Džinbóčó, sousedící se čtvrtí Čijoda. Džinbóčó je známé dlouhou ulicí plnou knihkupectví a antikvariátů všeho druhu. Prostě milovník knih by tu mohl strávit jedny z nejšťastějších dní svého života. A to ani nemusí umět číst v japonštině, jelikož tu jsou i obchody se zahraniční literaturou. Největší radost mi ale stejně udělal Krteček, který měl v obchodu s dětskou literaturou vymezenu speciální poličku. Je vidět, že své krtince úspěšně rozšířil i do Země vycházejícího Slunce.
Dostali jsme se ten den ještě do slavné obchodní čtvrti Ginza, před jejíž dominantou, nejprestižnějším obchodním domě v Japonsku, Wakó, se nachází prý nejrušnější křižovatka na světě. Nedokážu posoudit přesně, ale rozhodně nemůžu říci, že bych tomu nevěřil. V Ginze najdete obchody těch nejluxusnějších firem od Diora po Pradu. Na doporučení jsme s Jošim zašli do obchodního domu Itoya, který je se svými devíti patry opravdovým rájem stolních potřeb včetně rozmanitých druhů papíru.
Procházení po Tokiu jsme ten den ukončili návštěvou tradičnější částí Tokia, Asakusy. Zábavní čtvrť je známá nejstarším buddhistickým chrámem v Tokiu jménem Sensódži, k němuž vede cesta lemována nejrůznějšími stánky se suvenýry, apod.
Poté jsem se s Jošim rozloučil a sešel se Hiromi a další kamarádkou Masako. Pozvali mě totiž na čajový obřad ke svému učiteli čadó. Ten se konal v tradičním japonském domě se stejně tradiční japonskou zahradou. Pod vedením velmi milého čajového mistra jsem ochutnal očistná japonský čaj měl příležitost kontemplovat nad uplynulým dnem a zároveň být překvapen, jak je tak krásné, klidné místo ukryto v rychle tepajícím velkoměstě. Po obřadu jsem se vrátil k Macumotům, vyzvedl věci, rozlučil se a jel, díky jejich laskavosti, přenocovat k českým studentkám na Wasedě, milé Tereze a Kristýně. Uvítala mě jen Tereza, jelikož její parťačka byla mimo město. Po příjemném povídání a sprše jsem si vlezl do futonu, který mi tam nechala právě Kristýna. Ještě jednou díky moc!

Tókjó, den třetí – Božský vítr

Rozloučil jsem se s Ajami a společně s Hiromi jsem se vydal na další pokračování objevování Tokia. Podle Hiromi, na Tokio až neobvykle silný vítr zasahoval vše, co mu stálo v cestě. Listí, odpadky a částečně i lidi, jež jen s obtížemi došli do krytého vlakového nádraží. Ve vlaku čteme na světelné tabuli, že mnoho šinkansenů bude mít kvůli vichřici zpoždění.
Vystupujeme na Akihabaře. Slavná čtvrť, která je rájem pro milovníky elektroniky všeho druhu, komiksů manga, erotických videoher, atd. Pokud je váš zájem o tyto oblasti za hranicí normy a dostává se do krajin posedlosti, pak vám budou v Japonsku říkat „otaku.“ Vedle otaku je však také rozšířrný termín „Akiba-kei,“ který právě odkazuje k Akihabaře. Před obchodem jako Comictoranoana zaručeně někoho takového potkáte. Pokud máte zájem poznat svět Akiba-kei více, doporučuji seriál „Denša otoko (Chlápek z vlaku),“ který si získal v Japonsku značnou popularitu.
Po rušné Akihabaře se vydáváme na klidnější část Tokia, do parku Ueno s krásným jezerem Šinobazu, které inspirobalo nesčetné umělce všeho druhu. Sluneční svit a silný vítr posiluje atmosféru tohoto místa. To, že Ueno patří tradičně ke čtvrti, kde žili lidé nižších sociálních vrstev, jako by připomínají zástupy bezdomovců, které ten den zřejmě u jezera čekaly na horkou polévku od nějaké charitativní organizace. Naskytla se mi tak jiná tvář japonské metropole. Po focení u slavné sochy Takamoriho Saigóa jdeme na báječnou večeři ke společnému kamarádovi Takuovi, kterého jsem poprvé potkal před lety o Vánocích v Praze. Čekalo mne tedy velké „Ohisašiburi“ (=shledání se po dlouhé době).