Výprava za očistou

Čistota je jedním z ústředních pojmů života v Japonsku. Jedním z tradičních míst, kde lze své tělo důkladně očistit a zároveň prohřát, je v Japonsku velmi populární onsen, v češtině lázeň. Ve zdravé, na minerály bohaté vodě, lze dosáhnout příjemného uvolnění buď sám, anebo, a to je z důvodu socializačního častější jev, s přáteli či kolegy z práce. A tak jsem se i já, s čínským kamarádem a sousedem z koleje, Binem, vydal za očistou do jedné z nejstarších a také nejslavnějších japonských lázní ve městě Arima, které je schováno za horou Mount Rokkó (až 931m n.m.), známým to vrcholem města Kóbe.
Dostat se do Arimy z Kóbe není nijak složité. Asi sedm minut jízdy autobusem od školy je stanice pozemní lanovky, která nás, za, pravda, poněkud dražší poplatek, vyvezla na vrchol hory Rokkó. Tam jsme nasedli na autobus, který měl namířeno k další stanici, tentokráte však klasické lanovky (ropeway). Jízda lanovkou do Arimy trvala asi deset minut. Během ní jsme si užívali výhled na přírodní krásy japonských hor.
V Arimě jsme si po příjezdu dali v místním podniku chutné takojaki, knedlíčky s chobotničkou uvnitř, a pak hurá do lázně! V Arimě je několik druhů různě drahých lázní. S Binem jsme si vybrali lázně „Kin no Ju“ známé svou načervenalou vodou, která obsahuje velké procento železa a soli. Procedura vypadala následovně. Po vstupu do budovy lázní si sundáte boty a uschováte je v blízké skříňce na klíč. Poté u recepce zaplatíte poplatek 650 jenů, a pokud nemáte vlastní ručník, lze si koupit jeden malý lázeňský za 200 jenů. Následně se odeberete, příslušně podle pohlaví, do šaten. Tam necháte vše, co lze svléknout/sundat z těla a tak, jak vás příroda stvořila, vejdete s ručníkem v ruce do místa koupele. Zásadní podmínkou je se nejdříve pořádně umýt v příslušném prostoru se sprchou, kde je připravené tekuté mýdlo a šanpón samozřejmostí. Poté již nic nebrání tomu, abyste své tělo ponořili do zdravými minerály nasycené vody.
Věděl jsem, že voda bude teplá, ale, že až tak (45°C), to jsem nečekal. Uvědomil jsem si, že na japonské lázně nejsem ještě příliš navyklý, a tak jsem vydržel v horké vodě, která má mimochodem ozdravné účinky na bolesti zad a kožní nemoci, jen asi patnáct minut. Nicméně na Bina toho taky bylo moc. A tak se Čech a Číňan společně rozhodli, že si vydechnou ve vedlejším vlažném bazénku.
Každopádně je zajímavé sledovat Japonce všech generací, jak si užívají radost z lázeňské relaxace. Vedle zvláštního oddechování japonských mužů mě utkvěl v paměti více než pětasedmdesátiletý stařík, který byl delší dobu až po hlavu ponořený ve vodě a přitom cvičil. Následně vylezl z vody, vedle koupele se položil, přikryl ručníkem příslušné partie a spokojeně zavřel oči. Radost z něj určitě sálá dodnes.
S mým čínským druhem jsme sice zprvu tak radostní nebyli, nicméně po výlezu z lázeňské budovy (samozřejmě už oblečení) jsme cítili, jak krásně prohřátá těla máme. Navíc nám díky barevné vodě trochu zčervenala, či spíše zoranžověla kůže. Pocit, že jsme udělali dobrou věc pro tělo, pak byl odsouhlasen jak českou, tak čínskou částí mrkvovitě vypadající výpravy.

O malých a velkých lidech

Samotná hlavní budova mé fakulty není, popravdě řečeno, na první pohled příliš atraktivním místem, srovnám-li ji např. s fakultou ekonomickou (viz obr.). Spíše než univerzitu, připomíná notně sešlou ubytovnu nižší cenové kategorie. K dobrému dojmu také příliš nepřispívá právě probíhající mohutná rekonstrukce, jež dělá ze školy do jisté míry velké staveniště.
Avšak sex-appeal školy nespočívá jen ve vzhledu budovy, ale především v jejím vybavení a samozřejmě v kvalitě přednášek. To druhé z pochopitelných důvodů nechám na jindy. Nicméně, co se týče věci prvé, studium na Kobe University je radost. Špičkově vybavené počítačové učebny, školní jídelna s bohatým výběrem jídel za příjemné ceny (nemluvě o velmi milých kuchařkách!), univerzitní obchod (!), kde si můžete, vedle potravin (mj. studený čaj v láhvi s logem „Kobe University“) a nejrůznějších školních pomůcek (studenti japonštiny ocení především elektronický japonsko-anglický slovník), koupit i nepřeberné množství odborných knih a jiných studijních materiálů, a v neposlední řadě velmi, ale opravdu velmi bohatá knihovna. V samotném kampusu je knihoven několik. Mne přirozeně nejvíce zajímala knihovna společenských věd. Vedle knih v japonštině nechybí i literatura cizojazyčná. A světe div se, i čeština je zde zastoupena! Především díky prof. Išikawovi, bohemistovi, specializujícímu se na dílo Karla Čapka, lze zde nalézt několik literárně-vědeckých časopisů v českém jazyce! Srdce zaplesá. Nadšení z přesahu české literatury však vystřídá pocit studu, když si ve stejné knihovně přečtu v angličtině publikovanou srpnovou zprávu o ČR z tohoto roku, ve které nechybí zmínka o jednom velmi nemirkodušínovském lidoveckém ministrovi, jenž je podezřelý z korupce a ne a ne odstoupit...
Druhý den po mém příjezdu do Kóbe se právě na půdě Faculty of Inter-Cultural Studies Kobe University konala orientační přednáška pro zahraniční studenty. Po jejím zkončení následovala v jedné z učeben školy neoficiální uvítací miniparty, za přítomnosti všech zahraničních studentů a jejich čútá, studujících na fakultě. Vedle možnosti ochutnat na lavicích přichystaná suši a další japonské jednohubky, posloužila tato akce k poznaní mnoha milých lidí.
Každému ze zahraničních studentů byl pro tuto příležitost přidělen jeden čútá. Na mne připadl kluk jménem Džunpei. Ptám se Džunkiho, kdo z velké skupiny čútá to je. Během chvíle se ke mne s ostýchavým výrazem přiblížil mladík drobné postavy. Jeho křečovitý úsměv ve mne vzbudil pocit, že má ze mne jakýsi neurčitý strach. To, co měl na srdci, vyplynulo vzápětí na povrch. Poté, co jsme se navzájem představili, se Džunpei na chvíli odmlčel a jen mě stále velmi nejistě pozoroval. Následně pronesl s odzbrojujícím údivem: „Ty jsi tak velký!“ Vzápětí jsem si vzpomněl na příhody cizinců z Evropy a Ameriky, kteří poprvé vstoupili na území země žaponské. Japonci je vnímali jako velká chlupatá zvířata, která do té doby znali jen z hrozivých pověstí. A jako velké, chlupaté a exotické zvíře jsem se v ten okamžik tak trochu cítil. Nabízela se má reakce ve stylu: „A ty jsi zase tak malý!“, ale nevěděl jsem, zda by to chápal jako šprým nebo by ho to ještě více znervóznělo, a tak jsem raději místo toho napůl provinile kývnul hlavou na znamení souhlasu. Společnou řeč jsme posléze našli nad chutným jídlem, jež stírá všechny kulturní i velikostní rozdíly.

Kóbe, město (nejen) divočáků

Je čas si blížeji představit město, ve kterém strávím následující rok.
Hlavní město prefektury Hjógo bylo založeno 1.dubna 1889. Jako jeden z prvních přístavů v Japonsku po restauraci Meidži povolilo Kóbe obchod se Západem. Dodnes zde jsou atrakcí domy postavené v evropském stylu, které sloužily zámožným cizincům, obchodníkům. Do nedávna cca 1,5 miliónové město drželo pozici nejvytíženějšího japonského přístavu. Po událostech ze 17. ledna 1995 však spadlo na čtvrtou příčku. Tehdy došlo v Kóbe k nečekanému zemětřesení (dnes nazývanému Hanšin Awadži daišinsai) o síle 7,3 Richterovy škály, které si vyžádalo vedle obrovských materiálních ztrát přes šest tisíc obětí na životech (včetně mnohých studentů Kobe University, bydlících na koleji Sumijoši). Na počest obětí zemětřesení se každý rok v prosinci koná festival světel, tzv. Kóbe Luminarie.
Dnešní Kóbe však ani náhodou nevypadá jako místo, které bylo obětí ničivé síly přírody. Člověk musí žasnout nad tím, jak se Japonci s tragédií vypořádali a dokázali v krátkém čase znovu vybudovat velkou část města. Kóbe, tvořící spolu s Ósakou a Kjótem trojici metropolí ležících v oblasti Kansai, je dnes považováno za jedno z nejhezčích japonských měst. Někde jsem četl, že díky své kosmopolitní atmosféře se v Japonsku o Kóbe říká: „Když nemůžeš jet do Paříže, jeď do Kóbe.“
Pravdou je, že podstatná přitažlivost Kóbe pro mnohé z nás, co tu jsme, spočívá v unikátní poloze. Jsou zde jak hory, tak moře na dosah. Bydlet na koleji v Kóbe je radost. Ráno se probudím, vyjdu na balkón a mám úžasný výhled na přístav. Navíc brzy ráno, nebo naopak pozdě večer, lze u koleje (ale i třeba v univerzitním kampusu) potkat divoká prasata (v jap. inošiši), jež se nebojí navštěvovat lidské příbytky s cílem najít potravu. Tomu říkám styk s přírodou! Jednou z prvních rad, co jsem zde dostal, bylo to, abych při večerním návratu na kolej neměl v ruce jídlo. Někteří divočáci si totiž občas ošmakují jídlo od lidí. Jednou byl jeden takový inošiši tak hladový, že jednomu starci ukousl s jídlem v ruce i prst...
Každopádně z těchto kóbských divočáků strach nemám. Už jsem si zvykl na to, že čas od času si takhle večer před vchodem do koleje jeden takový krátí cestu. Kdo ví, co ho táhne tak blízko. Třeba v něm žije duch jednoho z těch studentů, kteří zde před dvanácti lety zahynuli a jako upomínka smutných časů se sem vrací...Je třeba být s inošiši zadobře, o tom žádná.