Je čas si blížeji představit město, ve kterém strávím následující rok.
Hlavní město prefektury Hjógo bylo založeno 1.dubna 1889. Jako jeden z prvních přístavů v Japonsku po restauraci Meidži povolilo Kóbe obchod se Západem. Dodnes zde jsou atrakcí domy postavené v evropském stylu, které sloužily zámožným cizincům, obchodníkům. Do nedávna cca 1,5 miliónové město drželo pozici nejvytíženějšího japonského přístavu. Po událostech ze 17. ledna 1995 však spadlo na čtvrtou příčku. Tehdy došlo v Kóbe k nečekanému zemětřesení (dnes nazývanému Hanšin Awadži daišinsai) o síle 7,3 Richterovy škály, které si vyžádalo vedle obrovských materiálních ztrát přes šest tisíc obětí na životech (včetně mnohých studentů Kobe University, bydlících na koleji Sumijoši). Na počest obětí zemětřesení se každý rok v prosinci koná festival světel, tzv. Kóbe Luminarie.
Dnešní Kóbe však ani náhodou nevypadá jako místo, které bylo obětí ničivé síly přírody. Člověk musí žasnout nad tím, jak se Japonci s tragédií vypořádali a dokázali v krátkém čase znovu vybudovat velkou část města. Kóbe, tvořící spolu s Ósakou a Kjótem trojici metropolí ležících v oblasti Kansai, je dnes považováno za jedno z nejhezčích japonských měst. Někde jsem četl, že díky své kosmopolitní atmosféře se v Japonsku o Kóbe říká: „Když nemůžeš jet do Paříže, jeď do Kóbe.“
Pravdou je, že podstatná přitažlivost Kóbe pro mnohé z nás, co tu jsme, spočívá v unikátní poloze. Jsou zde jak hory, tak moře na dosah. Bydlet na koleji v Kóbe je radost. Ráno se probudím, vyjdu na balkón a mám úžasný výhled na přístav. Navíc brzy ráno, nebo naopak pozdě večer, lze u koleje (ale i třeba v univerzitním kampusu) potkat divoká prasata (v jap. inošiši), jež se nebojí navštěvovat lidské příbytky s cílem najít potravu. Tomu říkám styk s přírodou! Jednou z prvních rad, co jsem zde dostal, bylo to, abych při večerním návratu na kolej neměl v ruce jídlo. Někteří divočáci si totiž občas ošmakují jídlo od lidí. Jednou byl jeden takový inošiši tak hladový, že jednomu starci ukousl s jídlem v ruce i prst...
Každopádně z těchto kóbských divočáků strach nemám. Už jsem si zvykl na to, že čas od času si takhle večer před vchodem do koleje jeden takový krátí cestu. Kdo ví, co ho táhne tak blízko. Třeba v něm žije duch jednoho z těch studentů, kteří zde před dvanácti lety zahynuli a jako upomínka smutných časů se sem vrací...Je třeba být s inošiši zadobře, o tom žádná.
Hlavní město prefektury Hjógo bylo založeno 1.dubna 1889. Jako jeden z prvních přístavů v Japonsku po restauraci Meidži povolilo Kóbe obchod se Západem. Dodnes zde jsou atrakcí domy postavené v evropském stylu, které sloužily zámožným cizincům, obchodníkům. Do nedávna cca 1,5 miliónové město drželo pozici nejvytíženějšího japonského přístavu. Po událostech ze 17. ledna 1995 však spadlo na čtvrtou příčku. Tehdy došlo v Kóbe k nečekanému zemětřesení (dnes nazývanému Hanšin Awadži daišinsai) o síle 7,3 Richterovy škály, které si vyžádalo vedle obrovských materiálních ztrát přes šest tisíc obětí na životech (včetně mnohých studentů Kobe University, bydlících na koleji Sumijoši). Na počest obětí zemětřesení se každý rok v prosinci koná festival světel, tzv. Kóbe Luminarie.
Dnešní Kóbe však ani náhodou nevypadá jako místo, které bylo obětí ničivé síly přírody. Člověk musí žasnout nad tím, jak se Japonci s tragédií vypořádali a dokázali v krátkém čase znovu vybudovat velkou část města. Kóbe, tvořící spolu s Ósakou a Kjótem trojici metropolí ležících v oblasti Kansai, je dnes považováno za jedno z nejhezčích japonských měst. Někde jsem četl, že díky své kosmopolitní atmosféře se v Japonsku o Kóbe říká: „Když nemůžeš jet do Paříže, jeď do Kóbe.“
Pravdou je, že podstatná přitažlivost Kóbe pro mnohé z nás, co tu jsme, spočívá v unikátní poloze. Jsou zde jak hory, tak moře na dosah. Bydlet na koleji v Kóbe je radost. Ráno se probudím, vyjdu na balkón a mám úžasný výhled na přístav. Navíc brzy ráno, nebo naopak pozdě večer, lze u koleje (ale i třeba v univerzitním kampusu) potkat divoká prasata (v jap. inošiši), jež se nebojí navštěvovat lidské příbytky s cílem najít potravu. Tomu říkám styk s přírodou! Jednou z prvních rad, co jsem zde dostal, bylo to, abych při večerním návratu na kolej neměl v ruce jídlo. Někteří divočáci si totiž občas ošmakují jídlo od lidí. Jednou byl jeden takový inošiši tak hladový, že jednomu starci ukousl s jídlem v ruce i prst...
Každopádně z těchto kóbských divočáků strach nemám. Už jsem si zvykl na to, že čas od času si takhle večer před vchodem do koleje jeden takový krátí cestu. Kdo ví, co ho táhne tak blízko. Třeba v něm žije duch jednoho z těch studentů, kteří zde před dvanácti lety zahynuli a jako upomínka smutných časů se sem vrací...Je třeba být s inošiši zadobře, o tom žádná.
Žádné komentáře:
Okomentovat