Příjezd

Z mezinárodního letiště v Ósace (Kansai International Airport) mě dovezl do mého nového domovského města, Kóbe, minibus, který jsem si musel již dva dny předem zarezervovat. Během cesty, která trvala necelé dvě hodiny, jsem si poprvé vychutnával pohled na japonská obydlí, přístavní oblasti a vůbec celkový rytmus jiného, ale naprosto jiného prostředí.
Minibus mě vysadil na hlavní ubytovně pro zahraniční studenty Kobe University, zvané International residence, kde byl hlavní sraz nově příchozích. Tam jsem byl uvítán, jak se dalo ostatně čekat, lámanou angličtinou mluvícím japonským profesorem Ucukim. Předal mi písemné instrukce a já se uvelebil na pohovku, na které již seděli tři američtí studenti – Javier, Derek a Jack. V třicetistupňovém horku jsem uvítal nedaleký „džidóhanbaiki“, aneb automat na pití. Osvěžující japonská voda přišla více než vhod!
Každého z nás se ujal tzv. „čútá“ – tutor, japonský student, který pomáhá zahraničním studentům s praktickými otázkami a vůbec aklimatizací na život v Japonsku. Na mě připadl sympatický mladík Džunki Okamoto. Byl nejdříve trochu ostýchavý, ale doslova vybuchl štěstím, když zjistil, že se domluvím japonsky. S upřímnou radostí si oddechl, jelikož, podle svých slov, mluví anglicky velmi bídně, což však není v Japonsku žádná výjimka. V japonských školách se žáci sice učí angličtinu, ale důraz je kladen na gramatickou správnost, spíše než na praktické využití při běžné konverzaci.
Kluci z U.S. and A. byli přiděleni ke koleji ve Fukae. Na mě a na dobrosrdečného vietnamského mladíka pyknického typu Anha z Ho Či Minhova města zbyla kolej Sumijoši. A tak jsme se já, Anh a náš čútá Džunki rozjeli do mého nového bydliště, kde strávím celý další rok.
Kolej Kobe University Sumiyoshi International Student House byla postavena v roce 1997, tedy dva roky po ničivém zemětřesení. Leží v části Kóbe, která se jmenuje Higaši-Nada. Díky tomu, že je situována vysoko nad úroveň moře, téměř do hor, lze si z mého pokoje vychutnat skvělý výhled na kóbský přístav.
Co se týče vybavení mého jednolůžkového pokoje, tak vedle postele západního stylu, je tu stůl, police, skříň, elektrický sporák, dřez, lednička, záchod, balkón a klimatizace, jež činí vlhký japonský vzduch daleko příjemnější. Na patře nechybí společná kuchyně s televizí. Pračka, sušička a sprcha na placenou kartu je pro mne vítanou, uživatelsky příjemnou novinkou.
Po vysvětlení, jak to na koleji chodí (nejsmutnější zprávou dne je, že kolej je přísně maskulinní :-( ), jdeme s Džunkim a Anhem do kolejní jídelny, kde vaří za levných 350 jenů vydatné obědy a večeře. Moje první jídlo v Japonsku je skvělé karé raisu. Jsem nasycen a spokojen. Po dlouhé sprše pouštím klimatizaci a zalehám ke spánku. Moje první noc v Japonsku. Co mě... tady...asi...všechno...potká...Chrrr...

Hadžime!

Je 1. října 2007, já vystupuji z letadla a podrážky mých bot se poprvé dotýkají japonské země a mé nozdry poprvé vdechují ten zvláštní vlhký vzduch. Jsem přes devět tisíc kilometrů od domova. Jsem v zemi, jež v originále Nippon zvána jest, Zemi vycházejícího slunce, Japonsku! Štípám se do ruky, je tomu opravdu tak...
O Japonsku jsem toho hodně četl, viděl a slyšel. Přesto si myslím, že bez zkušenosti s pobytem v tak rozmanité zemi, jakou bezesporu Japonsko je, nelze vše teoreticky poznané plně pochopit. A proto jsem tu! Oficiálně jsem v Japonsku proto, abych v rámci programu výměny studentů studoval rok na Kobe University. Avšak vedle toho jsem tu proto, abych lépe pochopil kontext všech možných i nemožných fenoménů, které jsou právě s Japonskem spojovány, japonské tradice, jazyk, myšlení a vůbec japonskou společnost jako celek. Obzvlášť bych rád pochopil japonský humor, jenž mi zatím zůstává vzdálen...:-)
Nejsem tu ale jen kvůli studiu. Pokud bude dostatek jenů, rád bych procestoval co nejvíce ze země, jež kdysi Jamato zvána byla. Nuže, hurá do toho!