úterý 13. května 2008
Tókjó, den druhý – Horor
Probudil jsem se asi v devět. Hiromi s Ajami již snídali. Vyšel jsem na balkón a chvíli si užíval ten unikátní výhled na, jak jeden můj japonský kamarád řekl, „betonovou džungli.“ Po chvíli Ajami vzbudila i Júkičiho, jehož uvítala po ránu pěkně velká opice.
Po snídani jsme vyrazili s Hiromi a Júkičim na Tokijskou věž. Ten den se zvedl velký vítr, což mělo i nečekané následky. Zrovna když jsme šli po chodníku blízko Věže, zpozorovali jsme, jak na hlavu paní, stojící u svého auta, z nenadání spadl z blízkého pomerančovníku pomeranč. Celá v šoku okamžitě začala hledět k nebesům, jaké pak znamení to od bohů dostala. Přišli jsme k ní a ukázali na opodál ležící pomeranč. Lehce se usmála, uklonila, ale doširoka otevřené oči jí zůstaly.
333 m vysoká vysílací věž, postavená v roce 1958, nese zřetelnou inspiraci Eiffelovou věží v Paříži, kterou překonává skoro o 9 metrů. Jak se dalo předpokládat, na uchvátnou prohlídku čekaly stovky lidí. Po zaplaceních poněkud přehnaných 820 jenů jsme se postavili do dlouhé fronty. Naštěstí nám čas ubýhal rychle, i díky klaunovi, který bavil svými komickými čísly. Pak už na nás přišla řada a výtahem jsme se v pár sekundách ocitli v hlavní rozhledně, sto padesát metrů nad zemí. Tady už není potřeba slov, a tak, co jsem tam viděl, nejlépe ilustrují výše uvedená fota.
Po návštěvě Tokijské věže jsme se vydali metrem do stanice Hibija, z které jsme se prošli na Tokijské nádraží, jenž mne překvapilo svou cihlovou hlavní budovou v západním stylu (postaveno v roce 1914). Tam jsem se rozloučil s Hiromi a Júkičim a čekal na setkání s milými českými studenty z Ucunomija Daigaku, Gakušúin Džoši Daigaku a konečně z International University of Japan v prefektuře Niigata. Je vždycky milé setkat se v Japonsku s českými tvářemi. Jednak proto, že v Kóbe nejsou žádné kromě mne (přece jen samomluva není tak zábavná), jednak proto, že potkat krajana v tak daleké zemi je samo o sobě vzácné. Bonusem samozřejmě je, když si lidé v konverzaci rozumí. A tak se i stalo. Předně, většina z nás, zahraničních studentů, je v podobné situaci, takže společných témat k hovoru bývá nepočítaně.
Nakonec jsem se sešel se svým dobrým japonským kamarádem Jóheiem z Cukuba Daigaku, který rok strávil na UK. Tento mladý politolog právě dopsal bakalářskou práci, týkající se rozpadu ČSR a den po našem setkání odletěl asi na dva týdny do Ruska cestovat. Byl z cesty poněkud nervózní, a tak jsme šli na pivo. Řekl mi také, že jako Tokijan má hrdost a nemá rád Ósaku, protože tamější lidé myslí jen na peníze a na žerty. Tak nevím. Zřejmě na tom napětí mezi Tokiem a Ósakou něco bude.
Vrátil jsem se do šinagawského apartmá skoro ve stejnou dobu jako Hiromi a Ajami. Ty
si na své obličeje po lehkém občerstvení nasadily léčivé masky a daly tak vzpomenout na ty děsivé postavy z japonských hororů Džu-on či Ringu. Pochopil jsem, kde japonské horory berou inspiraci...
Po snídani jsme vyrazili s Hiromi a Júkičim na Tokijskou věž. Ten den se zvedl velký vítr, což mělo i nečekané následky. Zrovna když jsme šli po chodníku blízko Věže, zpozorovali jsme, jak na hlavu paní, stojící u svého auta, z nenadání spadl z blízkého pomerančovníku pomeranč. Celá v šoku okamžitě začala hledět k nebesům, jaké pak znamení to od bohů dostala. Přišli jsme k ní a ukázali na opodál ležící pomeranč. Lehce se usmála, uklonila, ale doširoka otevřené oči jí zůstaly.
333 m vysoká vysílací věž, postavená v roce 1958, nese zřetelnou inspiraci Eiffelovou věží v Paříži, kterou překonává skoro o 9 metrů. Jak se dalo předpokládat, na uchvátnou prohlídku čekaly stovky lidí. Po zaplaceních poněkud přehnaných 820 jenů jsme se postavili do dlouhé fronty. Naštěstí nám čas ubýhal rychle, i díky klaunovi, který bavil svými komickými čísly. Pak už na nás přišla řada a výtahem jsme se v pár sekundách ocitli v hlavní rozhledně, sto padesát metrů nad zemí. Tady už není potřeba slov, a tak, co jsem tam viděl, nejlépe ilustrují výše uvedená fota.
Po návštěvě Tokijské věže jsme se vydali metrem do stanice Hibija, z které jsme se prošli na Tokijské nádraží, jenž mne překvapilo svou cihlovou hlavní budovou v západním stylu (postaveno v roce 1914). Tam jsem se rozloučil s Hiromi a Júkičim a čekal na setkání s milými českými studenty z Ucunomija Daigaku, Gakušúin Džoši Daigaku a konečně z International University of Japan v prefektuře Niigata. Je vždycky milé setkat se v Japonsku s českými tvářemi. Jednak proto, že v Kóbe nejsou žádné kromě mne (přece jen samomluva není tak zábavná), jednak proto, že potkat krajana v tak daleké zemi je samo o sobě vzácné. Bonusem samozřejmě je, když si lidé v konverzaci rozumí. A tak se i stalo. Předně, většina z nás, zahraničních studentů, je v podobné situaci, takže společných témat k hovoru bývá nepočítaně.
Nakonec jsem se sešel se svým dobrým japonským kamarádem Jóheiem z Cukuba Daigaku, který rok strávil na UK. Tento mladý politolog právě dopsal bakalářskou práci, týkající se rozpadu ČSR a den po našem setkání odletěl asi na dva týdny do Ruska cestovat. Byl z cesty poněkud nervózní, a tak jsme šli na pivo. Řekl mi také, že jako Tokijan má hrdost a nemá rád Ósaku, protože tamější lidé myslí jen na peníze a na žerty. Tak nevím. Zřejmě na tom napětí mezi Tokiem a Ósakou něco bude.
Vrátil jsem se do šinagawského apartmá skoro ve stejnou dobu jako Hiromi a Ajami. Ty
si na své obličeje po lehkém občerstvení nasadily léčivé masky a daly tak vzpomenout na ty děsivé postavy z japonských hororů Džu-on či Ringu. Pochopil jsem, kde japonské horory berou inspiraci...
pondělí 12. května 2008
Tókjó, den první – Guláš!
Začaly mezisemestrální, dvouměsíční prázdniny, a tak přišel konečně čas na mou cestu do „našeho“ hlavního města. Ještě kolem poledne jsem si zašel s Hirošim na výstavu Edvarda Muncha, která se konala v Hjógo Kenricu Bidžucukan (Muzeum umění prefektury Hjógo), za jejímž vybudováním stojí slavný architekt Tadao Andó. Večer jsem šel učit děti angličtinu v jedné soukromé škole, a pak už jsem chvátal metrem a vlakem do Ósaky, abych stihnul nastoupit do nočního autobusu (jakóbasu), který měl namířeno právě do Tokia. Noční autobus je, pokud nechcete jít pěšky, nejlevnější způsob, jak se dostat do hlavního města. Ten lepší (sedadla po jednom, oddělená uličkou + deka + papuče, nechybí záchod) vyjde na 6000 jenů, ten méně kvalitnější (sedadla klasicky po dvou, výše uvedený komfort v závorkách chybí) pak za 3900 jenů. Jen pro představu, kdybyste jeli vlakem, tak by vás cesta přišla na zhruba 9000 jenů. V případě šinkansenu 13000 jenů.
Tak tedy můj autobus (ten za šest) vyjel přesně ve 23h. Kabina řidiče byla oddělena dekou od zbytku autobusu, kde se po chvíli zhaslo. Uvelebil jsem se do pohodlného sedadla, natáhl instantní papuče a přikryl se dekou. S na japonské poměry nadstandardně velkým tělem jsem asi hodinu, dvě hledal správnou polohu, než se mi konečně podařilo usnout.
Na Šindžuku, které je jedním z hlavních obchodních a administrativních center Tokia, dorazil autobus kolem 6:30 ráno. Vystupuji z něj a s úžasem hledím na první skupinku mrakodrapů, které na mě z výšky volají: „To koukáš co? Aby sis nezlomil krční páteř!“ Pokračuji na nádraží Šindžuku station, které je ještě v tuto dobu, až na jednoho bezdomovce a pár jedinců, téměř liduprázdná. (O pár hodin později se však z této stanice obvykle stává nejvytíženější nádraží světa.) Popojíždím jednu stanici na Takadanobaba a přestupuji na další linku. Vystupuji na Šimo-očiai, kde už na mě čeká paní Masae Macumoto.
Paní Masae žila dva roky se svým manželem, profesorem z Waseda University, a jejich dvěma dcerami v Praze. V té době jsem k nim docházel domů a učil Masae češtinu. Je třeba říci, že učit ji byla velká radost. Už jen proto, že se jedná pravděpodobně o jednu z nejzábavnějších a nejupovídanějších lidí na světě.
A nic se také nezměnilo od posledního setkání. Sotva jsem vystoupil z vlaku a pozdravil se s ní, hned začal ten něpřetržitý, ale velmi milý vodopád slov. Dorazili jsme k nim domů, což je na japonské poměry velmi prostorný, dvoupatrový byt s velkým sklepem, kde je koupelna. Bylo brzy ráno, a tak pomalu vstávaly Macumotovic holky, Satomi a Sonomi, jež čekala škola. Pan Macumoto se posadil k jídelnímu stolu a společně jsme posnídali dobroty od Masae. Přitom mi pan profesor vyprávěl.
Když otec rodiny a Satomi odešli a Sonomi začala domácí přípravu na „kimacu šiken“ (pololetní zkoušky), šel jsem se na chvíli natáhnout do blízkého pokoje. Přece jen jsem měl spánkový deficit z osmihodinové cesty.
Když nastalo poledne, vyrazili jsme s Masae do ulic. Ta mě trochu překvapila se slovy, že ještě nebyla na mnoha slavných tokijských místech jako Asakusa, Meidži džingú, atd. Naproti tomu mi řekla, že je „depačika no senmonka,“ tedy, volně přeloženo, něco jako expert na nakupování, takže je mě schopná provést po nejrůznějších supermarketech a obchodních domech, což jsou jako typickou „šufu“ (ženu v domácnosti) její obvyklé cíle vycházek.
Masae mi však také řekla o jediné české restauraci v Tokiu (pravděpodobně i v Japonsku), kterou nedávno objevila. Neváhal jsem ani na okamžik a po každodenních rýžových hodech jsem uvítal změnu v podobě pokrmu z mé rodné vlasti. Již z dálky mě upoutala na české kavárně/restauraci s názvem „ANO,“ situované v Šibuji, česká vlajka. Interiér je skutečně „čeko rašii“ (jako v Čechách). Nechybí fotky českých historických památek, loutka Švejka a například podpis Jana Švankmajera pověšený na zdi. Co mě však nejvíce zajímalo, bylo samozřejmě to, jak tu vaří. Extrémně sympatická, na hranici zamilovatelnosti půvabná japonská servírka, s níž jsme prohodili pár slov o historii kavárny, nám přinesla menu plného tradičních českých jídel říznutých něčím japonským. Takže zde například vaří bramborák s lososem. Exotická kombinace, že?
S Masae jsme dali přednost guláši s bramborákem. Ač poněkud ostřejší, bylo znát, že zde vaří český kuchař, a tak jsem byl z té dobroty blahem bez sebe! Přitom jsem nikdy nebyl, jak se říká, „gulášovej.“ Možná je to tím, že jsem už skoro pět měsíců nejedl nic, co by se podobalo domácí stravě.
Po guláši jsme šli na procházku po Omotesandó, předlouhé třídě plné značkových obchodů. Zde jsme také navštívili „Ukijoe Óta kinnen bidžucukan,“ galerii, kde jsou k vidění slavné ukijoe, obrazy pomíjivého světa, takových tvůrců jako byl Hokusai, Kunisada či Hirošige.
Pak už nás nohy vedly do Svatyně Meidži džingú, uctvívající císaře stejného jména a jeho ženu. Velký park, který k ní vede, se vyjevuje jako oáza klidu v tom rušném japonském megapolis. To však neplatí na Nový rok, kdy je tato nejdůležitější tokijská svatyně zavalena nekonečnými davy lidí. Do nedaleké klenotnice Meidži, kde jsou k nahlédnutí císařské artefakty, jsme se už nedostali. Masae byla z chození unavená a dělala si starosti o doma pilně studující dcerku Sonomi. A tak jsme vykročili z parku přímo do rušné čtvrti Haradžuku, centra japonské módy. Když jsme procházeli slavnou rušnou uličkou Takešita dóri, v které lze nakoupit ty nejšílenější módní doplňky a vidět ještě šílenější mejkapy některých mladých lidí (Nejistota ohledně pohlavní identity jednoho pomalovaného človíčka přivedla paní Masae k bezelstné otázce: „Je to kluk nebo holka?“), uvědomil jsem si o to víc jeden známý, typický rys Japonska, o němž hovořila už Ruth Benedict ve své slavné knize „Chrysantéma a meč.“ Japonsko je země nápadných extrémů. Těsně vedle klidné, až meditativně tiché a uměřené Meidži džingú lze nalést svět Haradžuku, který je rušný, zalidněný a křiklavý. Tento protipól je „Nihon rašii“ (typicky japonský).
Dorazili jsme k Macumotům a společně povečeřeli. S díkem za pohostinnost a stravený den jsem šel na vlak. Ve stanici Šinagawa jsem se pak sešel s „vánoční kolednicí“ Hiromi a dalšími třemi přáteli, Jukou, Ajami a Júkičim (později přišla i sestra Hiromi, Tomomi). Hiromi pracuje v jedné realitce, a tak si půjčila na víkend prostorný firemní byt ve 14. patře. Tam jsem měl přenocovat dva dny. Byl jsem ohromen velikostí apartmá, jehož výši nájemného jsem radši ani nechtěl vědět. Ještě více jsem byl fascinován nočním výhledem na Tokio z balkónu...
Po příjemném povídání za ukusování a popíjení různých pochutin jsem pocítil únavu z prvního tokijského dne, a tak jsem se po sprše natáhl na tatami, přikryl se futonem a uzrál...
Tak tedy můj autobus (ten za šest) vyjel přesně ve 23h. Kabina řidiče byla oddělena dekou od zbytku autobusu, kde se po chvíli zhaslo. Uvelebil jsem se do pohodlného sedadla, natáhl instantní papuče a přikryl se dekou. S na japonské poměry nadstandardně velkým tělem jsem asi hodinu, dvě hledal správnou polohu, než se mi konečně podařilo usnout.
Na Šindžuku, které je jedním z hlavních obchodních a administrativních center Tokia, dorazil autobus kolem 6:30 ráno. Vystupuji z něj a s úžasem hledím na první skupinku mrakodrapů, které na mě z výšky volají: „To koukáš co? Aby sis nezlomil krční páteř!“ Pokračuji na nádraží Šindžuku station, které je ještě v tuto dobu, až na jednoho bezdomovce a pár jedinců, téměř liduprázdná. (O pár hodin později se však z této stanice obvykle stává nejvytíženější nádraží světa.) Popojíždím jednu stanici na Takadanobaba a přestupuji na další linku. Vystupuji na Šimo-očiai, kde už na mě čeká paní Masae Macumoto.
Paní Masae žila dva roky se svým manželem, profesorem z Waseda University, a jejich dvěma dcerami v Praze. V té době jsem k nim docházel domů a učil Masae češtinu. Je třeba říci, že učit ji byla velká radost. Už jen proto, že se jedná pravděpodobně o jednu z nejzábavnějších a nejupovídanějších lidí na světě.
A nic se také nezměnilo od posledního setkání. Sotva jsem vystoupil z vlaku a pozdravil se s ní, hned začal ten něpřetržitý, ale velmi milý vodopád slov. Dorazili jsme k nim domů, což je na japonské poměry velmi prostorný, dvoupatrový byt s velkým sklepem, kde je koupelna. Bylo brzy ráno, a tak pomalu vstávaly Macumotovic holky, Satomi a Sonomi, jež čekala škola. Pan Macumoto se posadil k jídelnímu stolu a společně jsme posnídali dobroty od Masae. Přitom mi pan profesor vyprávěl.
Když otec rodiny a Satomi odešli a Sonomi začala domácí přípravu na „kimacu šiken“ (pololetní zkoušky), šel jsem se na chvíli natáhnout do blízkého pokoje. Přece jen jsem měl spánkový deficit z osmihodinové cesty.
Když nastalo poledne, vyrazili jsme s Masae do ulic. Ta mě trochu překvapila se slovy, že ještě nebyla na mnoha slavných tokijských místech jako Asakusa, Meidži džingú, atd. Naproti tomu mi řekla, že je „depačika no senmonka,“ tedy, volně přeloženo, něco jako expert na nakupování, takže je mě schopná provést po nejrůznějších supermarketech a obchodních domech, což jsou jako typickou „šufu“ (ženu v domácnosti) její obvyklé cíle vycházek.
Masae mi však také řekla o jediné české restauraci v Tokiu (pravděpodobně i v Japonsku), kterou nedávno objevila. Neváhal jsem ani na okamžik a po každodenních rýžových hodech jsem uvítal změnu v podobě pokrmu z mé rodné vlasti. Již z dálky mě upoutala na české kavárně/restauraci s názvem „ANO,“ situované v Šibuji, česká vlajka. Interiér je skutečně „čeko rašii“ (jako v Čechách). Nechybí fotky českých historických památek, loutka Švejka a například podpis Jana Švankmajera pověšený na zdi. Co mě však nejvíce zajímalo, bylo samozřejmě to, jak tu vaří. Extrémně sympatická, na hranici zamilovatelnosti půvabná japonská servírka, s níž jsme prohodili pár slov o historii kavárny, nám přinesla menu plného tradičních českých jídel říznutých něčím japonským. Takže zde například vaří bramborák s lososem. Exotická kombinace, že?
S Masae jsme dali přednost guláši s bramborákem. Ač poněkud ostřejší, bylo znát, že zde vaří český kuchař, a tak jsem byl z té dobroty blahem bez sebe! Přitom jsem nikdy nebyl, jak se říká, „gulášovej.“ Možná je to tím, že jsem už skoro pět měsíců nejedl nic, co by se podobalo domácí stravě.
Po guláši jsme šli na procházku po Omotesandó, předlouhé třídě plné značkových obchodů. Zde jsme také navštívili „Ukijoe Óta kinnen bidžucukan,“ galerii, kde jsou k vidění slavné ukijoe, obrazy pomíjivého světa, takových tvůrců jako byl Hokusai, Kunisada či Hirošige.
Pak už nás nohy vedly do Svatyně Meidži džingú, uctvívající císaře stejného jména a jeho ženu. Velký park, který k ní vede, se vyjevuje jako oáza klidu v tom rušném japonském megapolis. To však neplatí na Nový rok, kdy je tato nejdůležitější tokijská svatyně zavalena nekonečnými davy lidí. Do nedaleké klenotnice Meidži, kde jsou k nahlédnutí císařské artefakty, jsme se už nedostali. Masae byla z chození unavená a dělala si starosti o doma pilně studující dcerku Sonomi. A tak jsme vykročili z parku přímo do rušné čtvrti Haradžuku, centra japonské módy. Když jsme procházeli slavnou rušnou uličkou Takešita dóri, v které lze nakoupit ty nejšílenější módní doplňky a vidět ještě šílenější mejkapy některých mladých lidí (Nejistota ohledně pohlavní identity jednoho pomalovaného človíčka přivedla paní Masae k bezelstné otázce: „Je to kluk nebo holka?“), uvědomil jsem si o to víc jeden známý, typický rys Japonska, o němž hovořila už Ruth Benedict ve své slavné knize „Chrysantéma a meč.“ Japonsko je země nápadných extrémů. Těsně vedle klidné, až meditativně tiché a uměřené Meidži džingú lze nalést svět Haradžuku, který je rušný, zalidněný a křiklavý. Tento protipól je „Nihon rašii“ (typicky japonský).
Dorazili jsme k Macumotům a společně povečeřeli. S díkem za pohostinnost a stravený den jsem šel na vlak. Ve stanici Šinagawa jsem se pak sešel s „vánoční kolednicí“ Hiromi a dalšími třemi přáteli, Jukou, Ajami a Júkičim (později přišla i sestra Hiromi, Tomomi). Hiromi pracuje v jedné realitce, a tak si půjčila na víkend prostorný firemní byt ve 14. patře. Tam jsem měl přenocovat dva dny. Byl jsem ohromen velikostí apartmá, jehož výši nájemného jsem radši ani nechtěl vědět. Ještě více jsem byl fascinován nočním výhledem na Tokio z balkónu...
Po příjemném povídání za ukusování a popíjení různých pochutin jsem pocítil únavu z prvního tokijského dne, a tak jsem se po sprše natáhl na tatami, přikryl se futonem a uzrál...
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)
