Probudil jsem se asi v devět. Hiromi s Ajami již snídali. Vyšel jsem na balkón a chvíli si užíval ten unikátní výhled na, jak jeden můj japonský kamarád řekl, „betonovou džungli.“ Po chvíli Ajami vzbudila i Júkičiho, jehož uvítala po ránu pěkně velká opice.
Po snídani jsme vyrazili s Hiromi a Júkičim na Tokijskou věž. Ten den se zvedl velký vítr, což mělo i nečekané následky. Zrovna když jsme šli po chodníku blízko Věže, zpozorovali jsme, jak na hlavu paní, stojící u svého auta, z nenadání spadl z blízkého pomerančovníku pomeranč. Celá v šoku okamžitě začala hledět k nebesům, jaké pak znamení to od bohů dostala. Přišli jsme k ní a ukázali na opodál ležící pomeranč. Lehce se usmála, uklonila, ale doširoka otevřené oči jí zůstaly.
333 m vysoká vysílací věž, postavená v roce 1958, nese zřetelnou inspiraci Eiffelovou věží v Paříži, kterou překonává skoro o 9 metrů. Jak se dalo předpokládat, na uchvátnou prohlídku čekaly stovky lidí. Po zaplaceních poněkud přehnaných 820 jenů jsme se postavili do dlouhé fronty. Naštěstí nám čas ubýhal rychle, i díky klaunovi, který bavil svými komickými čísly. Pak už na nás přišla řada a výtahem jsme se v pár sekundách ocitli v hlavní rozhledně, sto padesát metrů nad zemí. Tady už není potřeba slov, a tak, co jsem tam viděl, nejlépe ilustrují výše uvedená fota.
Po návštěvě Tokijské věže jsme se vydali metrem do stanice Hibija, z které jsme se prošli na Tokijské nádraží, jenž mne překvapilo svou cihlovou hlavní budovou v západním stylu (postaveno v roce 1914). Tam jsem se rozloučil s Hiromi a Júkičim a čekal na setkání s milými českými studenty z Ucunomija Daigaku, Gakušúin Džoši Daigaku a konečně z International University of Japan v prefektuře Niigata. Je vždycky milé setkat se v Japonsku s českými tvářemi. Jednak proto, že v Kóbe nejsou žádné kromě mne (přece jen samomluva není tak zábavná), jednak proto, že potkat krajana v tak daleké zemi je samo o sobě vzácné. Bonusem samozřejmě je, když si lidé v konverzaci rozumí. A tak se i stalo. Předně, většina z nás, zahraničních studentů, je v podobné situaci, takže společných témat k hovoru bývá nepočítaně.
Nakonec jsem se sešel se svým dobrým japonským kamarádem Jóheiem z Cukuba Daigaku, který rok strávil na UK. Tento mladý politolog právě dopsal bakalářskou práci, týkající se rozpadu ČSR a den po našem setkání odletěl asi na dva týdny do Ruska cestovat. Byl z cesty poněkud nervózní, a tak jsme šli na pivo. Řekl mi také, že jako Tokijan má hrdost a nemá rád Ósaku, protože tamější lidé myslí jen na peníze a na žerty. Tak nevím. Zřejmě na tom napětí mezi Tokiem a Ósakou něco bude.
Vrátil jsem se do šinagawského apartmá skoro ve stejnou dobu jako Hiromi a Ajami. Ty
si na své obličeje po lehkém občerstvení nasadily léčivé masky a daly tak vzpomenout na ty děsivé postavy z japonských hororů Džu-on či Ringu. Pochopil jsem, kde japonské horory berou inspiraci...
Po snídani jsme vyrazili s Hiromi a Júkičim na Tokijskou věž. Ten den se zvedl velký vítr, což mělo i nečekané následky. Zrovna když jsme šli po chodníku blízko Věže, zpozorovali jsme, jak na hlavu paní, stojící u svého auta, z nenadání spadl z blízkého pomerančovníku pomeranč. Celá v šoku okamžitě začala hledět k nebesům, jaké pak znamení to od bohů dostala. Přišli jsme k ní a ukázali na opodál ležící pomeranč. Lehce se usmála, uklonila, ale doširoka otevřené oči jí zůstaly.
333 m vysoká vysílací věž, postavená v roce 1958, nese zřetelnou inspiraci Eiffelovou věží v Paříži, kterou překonává skoro o 9 metrů. Jak se dalo předpokládat, na uchvátnou prohlídku čekaly stovky lidí. Po zaplaceních poněkud přehnaných 820 jenů jsme se postavili do dlouhé fronty. Naštěstí nám čas ubýhal rychle, i díky klaunovi, který bavil svými komickými čísly. Pak už na nás přišla řada a výtahem jsme se v pár sekundách ocitli v hlavní rozhledně, sto padesát metrů nad zemí. Tady už není potřeba slov, a tak, co jsem tam viděl, nejlépe ilustrují výše uvedená fota.
Po návštěvě Tokijské věže jsme se vydali metrem do stanice Hibija, z které jsme se prošli na Tokijské nádraží, jenž mne překvapilo svou cihlovou hlavní budovou v západním stylu (postaveno v roce 1914). Tam jsem se rozloučil s Hiromi a Júkičim a čekal na setkání s milými českými studenty z Ucunomija Daigaku, Gakušúin Džoši Daigaku a konečně z International University of Japan v prefektuře Niigata. Je vždycky milé setkat se v Japonsku s českými tvářemi. Jednak proto, že v Kóbe nejsou žádné kromě mne (přece jen samomluva není tak zábavná), jednak proto, že potkat krajana v tak daleké zemi je samo o sobě vzácné. Bonusem samozřejmě je, když si lidé v konverzaci rozumí. A tak se i stalo. Předně, většina z nás, zahraničních studentů, je v podobné situaci, takže společných témat k hovoru bývá nepočítaně.
Nakonec jsem se sešel se svým dobrým japonským kamarádem Jóheiem z Cukuba Daigaku, který rok strávil na UK. Tento mladý politolog právě dopsal bakalářskou práci, týkající se rozpadu ČSR a den po našem setkání odletěl asi na dva týdny do Ruska cestovat. Byl z cesty poněkud nervózní, a tak jsme šli na pivo. Řekl mi také, že jako Tokijan má hrdost a nemá rád Ósaku, protože tamější lidé myslí jen na peníze a na žerty. Tak nevím. Zřejmě na tom napětí mezi Tokiem a Ósakou něco bude.
Vrátil jsem se do šinagawského apartmá skoro ve stejnou dobu jako Hiromi a Ajami. Ty
si na své obličeje po lehkém občerstvení nasadily léčivé masky a daly tak vzpomenout na ty děsivé postavy z japonských hororů Džu-on či Ringu. Pochopil jsem, kde japonské horory berou inspiraci...
Žádné komentáře:
Okomentovat