Samotná hlavní budova mé fakulty není, popravdě řečeno, na první pohled příliš atraktivním místem, srovnám-li ji např. s fakultou ekonomickou (viz obr.). Spíše než univerzitu, připomíná notně sešlou ubytovnu nižší cenové kategorie. K dobrému dojmu také příliš nepřispívá právě probíhající mohutná rekonstrukce, jež dělá ze školy do jisté míry velké staveniště.
Avšak sex-appeal školy nespočívá jen ve vzhledu budovy, ale především v jejím vybavení a samozřejmě v kvalitě přednášek. To druhé z pochopitelných důvodů nechám na jindy. Nicméně, co se týče věci prvé, studium na Kobe University je radost. Špičkově vybavené počítačové učebny, školní jídelna s bohatým výběrem jídel za příjemné ceny (nemluvě o velmi milých kuchařkách!), univerzitní obchod (!), kde si můžete, vedle potravin (mj. studený čaj v láhvi s logem „Kobe University“) a nejrůznějších školních pomůcek (studenti japonštiny ocení především elektronický japonsko-anglický slovník), koupit i nepřeberné množství odborných knih a jiných studijních materiálů, a v neposlední řadě velmi, ale opravdu velmi bohatá knihovna. V samotném kampusu je knihoven několik. Mne přirozeně nejvíce zajímala knihovna společenských věd. Vedle knih v japonštině nechybí i literatura cizojazyčná. A světe div se, i čeština je zde zastoupena! Především díky prof. Išikawovi, bohemistovi, specializujícímu se na dílo Karla Čapka, lze zde nalézt několik literárně-vědeckých časopisů v českém jazyce! Srdce zaplesá. Nadšení z přesahu české literatury však vystřídá pocit studu, když si ve stejné knihovně přečtu v angličtině publikovanou srpnovou zprávu o ČR z tohoto roku, ve které nechybí zmínka o jednom velmi nemirkodušínovském lidoveckém ministrovi, jenž je podezřelý z korupce a ne a ne odstoupit...
Druhý den po mém příjezdu do Kóbe se právě na půdě Faculty of Inter-Cultural Studies Kobe University konala orientační přednáška pro zahraniční studenty. Po jejím zkončení následovala v jedné z učeben školy neoficiální uvítací miniparty, za přítomnosti všech zahraničních studentů a jejich čútá, studujících na fakultě. Vedle možnosti ochutnat na lavicích přichystaná suši a další japonské jednohubky, posloužila tato akce k poznaní mnoha milých lidí.
Každému ze zahraničních studentů byl pro tuto příležitost přidělen jeden čútá. Na mne připadl kluk jménem Džunpei. Ptám se Džunkiho, kdo z velké skupiny čútá to je. Během chvíle se ke mne s ostýchavým výrazem přiblížil mladík drobné postavy. Jeho křečovitý úsměv ve mne vzbudil pocit, že má ze mne jakýsi neurčitý strach. To, co měl na srdci, vyplynulo vzápětí na povrch. Poté, co jsme se navzájem představili, se Džunpei na chvíli odmlčel a jen mě stále velmi nejistě pozoroval. Následně pronesl s odzbrojujícím údivem: „Ty jsi tak velký!“ Vzápětí jsem si vzpomněl na příhody cizinců z Evropy a Ameriky, kteří poprvé vstoupili na území země žaponské. Japonci je vnímali jako velká chlupatá zvířata, která do té doby znali jen z hrozivých pověstí. A jako velké, chlupaté a exotické zvíře jsem se v ten okamžik tak trochu cítil. Nabízela se má reakce ve stylu: „A ty jsi zase tak malý!“, ale nevěděl jsem, zda by to chápal jako šprým nebo by ho to ještě více znervóznělo, a tak jsem raději místo toho napůl provinile kývnul hlavou na znamení souhlasu. Společnou řeč jsme posléze našli nad chutným jídlem, jež stírá všechny kulturní i velikostní rozdíly.
Avšak sex-appeal školy nespočívá jen ve vzhledu budovy, ale především v jejím vybavení a samozřejmě v kvalitě přednášek. To druhé z pochopitelných důvodů nechám na jindy. Nicméně, co se týče věci prvé, studium na Kobe University je radost. Špičkově vybavené počítačové učebny, školní jídelna s bohatým výběrem jídel za příjemné ceny (nemluvě o velmi milých kuchařkách!), univerzitní obchod (!), kde si můžete, vedle potravin (mj. studený čaj v láhvi s logem „Kobe University“) a nejrůznějších školních pomůcek (studenti japonštiny ocení především elektronický japonsko-anglický slovník), koupit i nepřeberné množství odborných knih a jiných studijních materiálů, a v neposlední řadě velmi, ale opravdu velmi bohatá knihovna. V samotném kampusu je knihoven několik. Mne přirozeně nejvíce zajímala knihovna společenských věd. Vedle knih v japonštině nechybí i literatura cizojazyčná. A světe div se, i čeština je zde zastoupena! Především díky prof. Išikawovi, bohemistovi, specializujícímu se na dílo Karla Čapka, lze zde nalézt několik literárně-vědeckých časopisů v českém jazyce! Srdce zaplesá. Nadšení z přesahu české literatury však vystřídá pocit studu, když si ve stejné knihovně přečtu v angličtině publikovanou srpnovou zprávu o ČR z tohoto roku, ve které nechybí zmínka o jednom velmi nemirkodušínovském lidoveckém ministrovi, jenž je podezřelý z korupce a ne a ne odstoupit...
Druhý den po mém příjezdu do Kóbe se právě na půdě Faculty of Inter-Cultural Studies Kobe University konala orientační přednáška pro zahraniční studenty. Po jejím zkončení následovala v jedné z učeben školy neoficiální uvítací miniparty, za přítomnosti všech zahraničních studentů a jejich čútá, studujících na fakultě. Vedle možnosti ochutnat na lavicích přichystaná suši a další japonské jednohubky, posloužila tato akce k poznaní mnoha milých lidí.
Každému ze zahraničních studentů byl pro tuto příležitost přidělen jeden čútá. Na mne připadl kluk jménem Džunpei. Ptám se Džunkiho, kdo z velké skupiny čútá to je. Během chvíle se ke mne s ostýchavým výrazem přiblížil mladík drobné postavy. Jeho křečovitý úsměv ve mne vzbudil pocit, že má ze mne jakýsi neurčitý strach. To, co měl na srdci, vyplynulo vzápětí na povrch. Poté, co jsme se navzájem představili, se Džunpei na chvíli odmlčel a jen mě stále velmi nejistě pozoroval. Následně pronesl s odzbrojujícím údivem: „Ty jsi tak velký!“ Vzápětí jsem si vzpomněl na příhody cizinců z Evropy a Ameriky, kteří poprvé vstoupili na území země žaponské. Japonci je vnímali jako velká chlupatá zvířata, která do té doby znali jen z hrozivých pověstí. A jako velké, chlupaté a exotické zvíře jsem se v ten okamžik tak trochu cítil. Nabízela se má reakce ve stylu: „A ty jsi zase tak malý!“, ale nevěděl jsem, zda by to chápal jako šprým nebo by ho to ještě více znervóznělo, a tak jsem raději místo toho napůl provinile kývnul hlavou na znamení souhlasu. Společnou řeč jsme posléze našli nad chutným jídlem, jež stírá všechny kulturní i velikostní rozdíly.
Žádné komentáře:
Okomentovat