Probudil jsem se asi v devět ráno. Jú měl „baito“ (brigádu), a tak v domě byla jen roztomilá babička Nakašimovic. Přichystala mi chutnou snídani. V domku byla pěkná zima. Jedinými teplými místy bylo kotacu (vyhřívaný stolek s dekou) a částečně kuchyně díky elektrickým kamínkům.
Vyšel jsem ven a teprve až tehdy jsem pochopil, kde vlastně jsem. Malý domek rodiny Nakašimů a kolem jen rýžová pole, hory, lesy a další stavení. Úplně jiné Japonsko... Kontrast oproti rušné, přelidněné Ósace byl nekonečně velký. Čirý venkov. Říkám babičce: „To musí být skvělé tady žít. Máte tady tak čistý vzduch.“ Babička s mírným uchechtnutím odvětí: „No, ten vzduch, ten jedině je dobrý.“ Jako bych cítil v její krátké odpovědi celou tíhu života na vesnici a jakýsi protipól jeho tak časté idealizace.
Loučím se s babičkou a jdu pěšky směrem na nádraží. Mám totiž v plánu navštívit město Kumamoto. Do stanice Arisa je to skoro dvě hodinky chůze během níž si vychutnávám pohled na zimní kumamotskou přírodu. Do Kumamota přijíždím kolem poledne. Mým prvním cílem je známý Kumamotský hrad. Fascinující obrovská stavba patří k nejlépe opevněným japonským hradům. Vybudoval jej slavný daimjó, Kijomasa Kató (1562 – 1611), jehož pomník nechybí v kumamotském podhradí. Je jeden z novoročních svátků, a tak je hrad pro veřejnost zavřený. Nicméně i tak lze velmi dobře ocenit jeho velkolepost.
Při procházce Kumamota narazím na páté bydliště slavného japonského spisovatele a myslitele jménem Sóseki Nacume (1867 – 1916). U nás od něj vyšel např. román Sanširó. V centru města lze pak nalézt residenci dalšího slavného spisovatele jménem Jakumo Koizumi (1850 – 1904), který sepsal japonské duchařské příběhy a legendy, tzv. kaidany. Když jdu dál, vidím, jak z jedné blízké budovy vychází notně omámený chlapík, asi businessman. Vyprovází ho jakási zavalitá tetka s křiklavými šaty, překračující hranici vkusu. Slyším hekání ozývající se z domu. Podezření stoupá. Podívám se na ceduli nad vchodem domu. Čtu něco jako „Superjoy.“ Už je mi jasné, že jsem ve čtvrti, která jesti vykřičená. Že by právě tady našel Koizumi inspiraci pro své duchařiny?
Už je tma a vracím se na nádraží. V Arise na mě zase čeká Jú. Už je doma i jeho maminka, paní Nakašimová, kterou propustili z nemocnice. Usedám ke kotacu a společně s rodinkou sleduji srdceryvný japonský seriál, v kterém právě hrdinka podřízla krk své sokyni. Kam se hrabe Nemocnice na kraji města...
Vyšel jsem ven a teprve až tehdy jsem pochopil, kde vlastně jsem. Malý domek rodiny Nakašimů a kolem jen rýžová pole, hory, lesy a další stavení. Úplně jiné Japonsko... Kontrast oproti rušné, přelidněné Ósace byl nekonečně velký. Čirý venkov. Říkám babičce: „To musí být skvělé tady žít. Máte tady tak čistý vzduch.“ Babička s mírným uchechtnutím odvětí: „No, ten vzduch, ten jedině je dobrý.“ Jako bych cítil v její krátké odpovědi celou tíhu života na vesnici a jakýsi protipól jeho tak časté idealizace.
Loučím se s babičkou a jdu pěšky směrem na nádraží. Mám totiž v plánu navštívit město Kumamoto. Do stanice Arisa je to skoro dvě hodinky chůze během níž si vychutnávám pohled na zimní kumamotskou přírodu. Do Kumamota přijíždím kolem poledne. Mým prvním cílem je známý Kumamotský hrad. Fascinující obrovská stavba patří k nejlépe opevněným japonským hradům. Vybudoval jej slavný daimjó, Kijomasa Kató (1562 – 1611), jehož pomník nechybí v kumamotském podhradí. Je jeden z novoročních svátků, a tak je hrad pro veřejnost zavřený. Nicméně i tak lze velmi dobře ocenit jeho velkolepost.
Při procházce Kumamota narazím na páté bydliště slavného japonského spisovatele a myslitele jménem Sóseki Nacume (1867 – 1916). U nás od něj vyšel např. román Sanširó. V centru města lze pak nalézt residenci dalšího slavného spisovatele jménem Jakumo Koizumi (1850 – 1904), který sepsal japonské duchařské příběhy a legendy, tzv. kaidany. Když jdu dál, vidím, jak z jedné blízké budovy vychází notně omámený chlapík, asi businessman. Vyprovází ho jakási zavalitá tetka s křiklavými šaty, překračující hranici vkusu. Slyším hekání ozývající se z domu. Podezření stoupá. Podívám se na ceduli nad vchodem domu. Čtu něco jako „Superjoy.“ Už je mi jasné, že jsem ve čtvrti, která jesti vykřičená. Že by právě tady našel Koizumi inspiraci pro své duchařiny?
Už je tma a vracím se na nádraží. V Arise na mě zase čeká Jú. Už je doma i jeho maminka, paní Nakašimová, kterou propustili z nemocnice. Usedám ke kotacu a společně s rodinkou sleduji srdceryvný japonský seriál, v kterém právě hrdinka podřízla krk své sokyni. Kam se hrabe Nemocnice na kraji města...
Žádné komentáře:
Okomentovat