Jú měl opět práci, a tak jsem další den využil opět k cestování. Tentokráte jsem si vybral město Kagošima, jež se nachází na jižním cípu Kjúšú, a také protilehlou sopku Sakuradžima.
Z Arisy je to do Kagošimy zhruba čtyři hodiny cesty vlakem. Cesta je ozvláštněna tím, že notný kus vzdálenosti jede vlak podél západního pobřeží, a tak se mi naskýtá pohled na rozbouřené moře.
Kolem poledne jsem na místě. Přestože poprchává, svítí slunce a je znát, že se nacházím v teplejším podnebném pásmu. Kagošima je historicky známá pro prolomení tokugawského zákazu cestování do zahraničí, když devatenáct studentů vyjelo na Západ, aby se pak vrátilo s novými poznatky o západním průmyslu a technologii. V Kagošimě vládl známý klan Sacuma, který hrál důležitou roli při Restauraci Meidži. Meidžiovská atmosféra je v Kagošimě stále cítit. Vedle zajímavě koncipovaného Muzea Meidži, které jsem navštívil, o tom vypovídají pomníky slavných postav revoluce, jako jsou Tošimiči Ókubo (1830 – 1878) a Takamori Saigó (1828 – 1877). Saigó, později zklamán z důsledků reforem pro samurajský stav, vedl Sacumské povstání, které bylo poraženo, a tak spáchal na kagošimském vršku Širojama rituální sebevraždu seppuku. Postava Kena Watanabeho ve filmu Poslední samuraj (což je i přízvisko Saigóa) je založena právě na Saigóově životě.
Po jakési exkursi do minulosti se vydávám do přístavu a vkročím na palubu malého trajektu, který kyvadlově převáží lidi na břeh Sakuradžimy a zpět. Cesta trvá kolem deseti minut, během níž se kochám pohledem na sopečný poloostrov. Poslední velká erupce proběhla v roce 1914 a od roku 1955 se ze sopky neustále kouří. Svítí slunce, ale fouká silný vítr. Paprsky se odrážejí od vody a já si uvědomuju, že to je asi jeden z nejúchvatnějších momentů, co mi zatím Japonsko přichystalo. Čirý zážitek. Po připlutí mé kroky míří do malého muzea, které je věnované sakuradžimské sopce.
Vrchol výletu pak přichází s magmovými lázněmi, které mají prosklený výhled na kagošimský přístav. Takže se při koupání kochám krásným pohledem na moře a Kagošimu. Na výšlap sopky není čas, a tak se po hřejivé koupeli vracím na trajekt a na vlak. Podaří se mi po cestě usnout, a tak mě musí budit strojvůdce. Na nádraží mi přijel naproti taťka Nakašima. Zima je na vesnici čím dál tím větší. Vydechuju páru. Raději přelézám ke kotacu a spokojeně usínám.
Z Arisy je to do Kagošimy zhruba čtyři hodiny cesty vlakem. Cesta je ozvláštněna tím, že notný kus vzdálenosti jede vlak podél západního pobřeží, a tak se mi naskýtá pohled na rozbouřené moře.
Kolem poledne jsem na místě. Přestože poprchává, svítí slunce a je znát, že se nacházím v teplejším podnebném pásmu. Kagošima je historicky známá pro prolomení tokugawského zákazu cestování do zahraničí, když devatenáct studentů vyjelo na Západ, aby se pak vrátilo s novými poznatky o západním průmyslu a technologii. V Kagošimě vládl známý klan Sacuma, který hrál důležitou roli při Restauraci Meidži. Meidžiovská atmosféra je v Kagošimě stále cítit. Vedle zajímavě koncipovaného Muzea Meidži, které jsem navštívil, o tom vypovídají pomníky slavných postav revoluce, jako jsou Tošimiči Ókubo (1830 – 1878) a Takamori Saigó (1828 – 1877). Saigó, později zklamán z důsledků reforem pro samurajský stav, vedl Sacumské povstání, které bylo poraženo, a tak spáchal na kagošimském vršku Širojama rituální sebevraždu seppuku. Postava Kena Watanabeho ve filmu Poslední samuraj (což je i přízvisko Saigóa) je založena právě na Saigóově životě.
Po jakési exkursi do minulosti se vydávám do přístavu a vkročím na palubu malého trajektu, který kyvadlově převáží lidi na břeh Sakuradžimy a zpět. Cesta trvá kolem deseti minut, během níž se kochám pohledem na sopečný poloostrov. Poslední velká erupce proběhla v roce 1914 a od roku 1955 se ze sopky neustále kouří. Svítí slunce, ale fouká silný vítr. Paprsky se odrážejí od vody a já si uvědomuju, že to je asi jeden z nejúchvatnějších momentů, co mi zatím Japonsko přichystalo. Čirý zážitek. Po připlutí mé kroky míří do malého muzea, které je věnované sakuradžimské sopce.
Vrchol výletu pak přichází s magmovými lázněmi, které mají prosklený výhled na kagošimský přístav. Takže se při koupání kochám krásným pohledem na moře a Kagošimu. Na výšlap sopky není čas, a tak se po hřejivé koupeli vracím na trajekt a na vlak. Podaří se mi po cestě usnout, a tak mě musí budit strojvůdce. Na nádraží mi přijel naproti taťka Nakašima. Zima je na vesnici čím dál tím větší. Vydechuju páru. Raději přelézám ke kotacu a spokojeně usínám.
Žádné komentáře:
Okomentovat