Kamarádem z koleje, Júem Nakašimou, jsem byl pozván do jeho rodiště v prefektuře Kumamoto na ostrově Kjúšú, abych s ním a jeho rodinou strávil pro Japonce nejdůležitější den v roce, Nový rok. Nadšen při představě prožití významného dne v tradičním japonském stylu jsem okamžitě nabídku přijal.
Kumamoto není od Kóbe zrovna nejblíže, a tak byla přede mnou dlouhá cesta vlakem. Namísto drahého šinkansenu či letadla jsem totiž využil speciální sváteční jízdenku, tzv. „Seišun 18 kippu“ za 11500 jenů, kterou lze využít neomezeně na všechny vlaky společnosti JR (Japonské dráhy), a to na pět cestovních dní. S běžnými vlaky sice dorazíte do místa určení za pěkně dlouhou chvilku, ale za to máte možnost si daleko více vychutnat cestovní atmosféru, nehledě na to, že si můžete dát nějakou tu přestávku na poznání nějakého města, které je při cestě. Já jsem si zvolil Hirošimu...
Je 28.12., něco po šesté hodině ranní. Na kóbském vlakovém nádraží JR Sumijoši se loučím s Jurou, milou to českou návštěvu z Ucunomije, který se vrací zpět na východ. Já naopak nasedám na vlak, směr západ.
Vlak se rozjíždí. Přes okno pozoruji, jak se obloha mračí a chystá se mi ukázat slzavou tvář. Střídavě se začítám do článků v českém časopisu, který mi poslala rodina, a poklinbávám. Přestupuji v Himedži, vlak jede přesně na čas. Déšť je čím dál tím intenzivnější.
Jsou čtyři minuty před polednem, když konečně vystupuji na hirošimském hlavním nádraží. Venku slušně prší, a tak rychle přebíhám k tramvajové zastávce, kde se schovám pod stříšku. Mám jen tři hodiny času, než mi pojede vlak, díky kterému se ještě dnes budu moci dostat do Kumamota, a tak zamířím na místo, které je v Hirošimě nejznámější, a to do Mírového parku.
Od nádraží to tramvají trvá asi deset minut, když vystupuji na stanici Genbakudómumae. Menší než jsem myslel, avšak bez přéhlednutí stojí slavný Genbaku dómu (Hirošimský památník míru). Budova původního Hirošimského prefekturálního paláce pro podporu průmyslu navržená českým architektem Janem Letzelem (1880 - 1925) byla nejbližší stavbou od hypocentra výbuchu, která zůstala stát. Dodnes je uchovávana její podoba z doby po výbuchu atomové bomby (8:15, 6.srpna 1945). Jak řekl jeden můj kamarád, Atomový dóm je vlastně nejslavnější česká stavba, třebaže paradoxně mnoho Čechů to ani neví. Žák slavného Jana Kotěry, Letzel, který strávil v Japonsku přes patnáct let, je sám o sobě pozoruhodná postava. Dodnes je v Čechách několik jím navržených budov. V Japonsku se ze všech jeho relizovaných projektů dochoval právě jen Atomový dóm, jenž byl zapsán do Světového dědictví UNESCO.
Procházím kolem Dómu, na kterém jsou stále vidět ožehnuté stopy. Promoklý pokračuji dále parkem až k Dětskému mírovému památníku. S ním je spojen příběh dívenky jménem Sadao Sasaki. V době výbuchu byly Sadao dva roky. Deset let poté jí byla diagnostikována leukémie, nemoc způsobená následky ozáření. Inspirována japonským rčením, že tomu, kdo složí tisíc jeřábů z origami, bude splněno přání, se Sadako pustila do skládání. Smrt jí však dovolila, přes její vytrvalou snahu, složit jen 644 jeřábů. Zbytek pak údajně složili její kamarádi. Proto tedy dominantou památníku je dívka držící velkého jeřába.
Déšť nepřestává. Jako by se hnusné počasí hodilo k smutné atmosféře místa, které je věnováno obětem strašné války. Vcházím do Mírové síně pro oběti atomové bomby v Hirošimě. V kruhovité stavbě si lze zevnitř prohlédnout, jak vypadala Hirošima těsně po výbuchu. Na vrcholu střechy jsou pak skleněné hodiny ukazující čas výbuchu, 8:15. V audiovizuálním centru lze pak nalézt vzpomínky těch, co byli různým způsobem poškozeni výbuchem.
Jako poslední navštěvuji Hirošimské muzeum míru. To zevrubně mapuje události, které vedly k prvnímu použití jaderné bomby a následky, které si vyžádalo. Čmouha na kousku betonu, tedy místo, ke kterému bylo přiškvařeno lidské tělo, zbytky šatů, deformované nádoby a fotografie tzv. hibakuša, obětí výbuchu – to jsou jedny z nejděsivějších exponátů muzea.
Vybudování mírových památníků bylo dokonce jistý čas celkem kontroverzní záležitostí. Mnozí se obávali, že památníky spíše posílí vědomí, že Japonsko se stalo obětí Spojených států a zapadne tak fakt, že válečným agresorem bylo právě Japonsko. Mírové památníky v Hirošimě jsou. Je třeba mít na paměti, že slouží jako memento do budoucna, aby se již žádná válka neopakovala. Každopádně hirošimská zkušenost je jedním z důvodů, proč 20. století, jak říká jeden vyučující na UK, je, co se hnusoty týče, stoletím nejhnusnějším.
Vycházím z muzea. Hirošima stále brečí. Poklusem se vracím na tramvajovou zastávku a zoufale se snažím uniknout dešti. Z tramvaje pozoruji, jak si Hirošima žije svým životem, který dává zapomenout na hrůzy, které se tu kdysi odehrály.
Jsou tři hodiny a pokračuji vlakem na Kjúšú. Po sedmi hodinách jízdy s pěti přestupy jsem konečně v Kumamotu. Jú mi píše, ať nastoupím ještě na jeden vlak a vystoupím na zastávce jménem Arisa. Něco kolem čtvrt na dvanáct pak tedy vystupuju v Arise. Jú už na mě čeká. Nastupuju do rodinné miniaturní dodávky a Jú řídí. Je už čirá noc, když zastavujeme u jednoho domku. Uvítá nás Júův tatínek a babička. Předám jim pár českých suvenýrů a nadšeně přijímám nabídku na koupel. Těžko si asi představíte, jaký slastný pocit bylo ponořit se po sedmnáctihodinovém putování do horké vody! S Nakašimovými jsem poté ještě chvíli poseděl, a pak už jsem jen uvítal postel se třemi vrstvami deky.
Kumamoto není od Kóbe zrovna nejblíže, a tak byla přede mnou dlouhá cesta vlakem. Namísto drahého šinkansenu či letadla jsem totiž využil speciální sváteční jízdenku, tzv. „Seišun 18 kippu“ za 11500 jenů, kterou lze využít neomezeně na všechny vlaky společnosti JR (Japonské dráhy), a to na pět cestovních dní. S běžnými vlaky sice dorazíte do místa určení za pěkně dlouhou chvilku, ale za to máte možnost si daleko více vychutnat cestovní atmosféru, nehledě na to, že si můžete dát nějakou tu přestávku na poznání nějakého města, které je při cestě. Já jsem si zvolil Hirošimu...
Je 28.12., něco po šesté hodině ranní. Na kóbském vlakovém nádraží JR Sumijoši se loučím s Jurou, milou to českou návštěvu z Ucunomije, který se vrací zpět na východ. Já naopak nasedám na vlak, směr západ.
Vlak se rozjíždí. Přes okno pozoruji, jak se obloha mračí a chystá se mi ukázat slzavou tvář. Střídavě se začítám do článků v českém časopisu, který mi poslala rodina, a poklinbávám. Přestupuji v Himedži, vlak jede přesně na čas. Déšť je čím dál tím intenzivnější.
Jsou čtyři minuty před polednem, když konečně vystupuji na hirošimském hlavním nádraží. Venku slušně prší, a tak rychle přebíhám k tramvajové zastávce, kde se schovám pod stříšku. Mám jen tři hodiny času, než mi pojede vlak, díky kterému se ještě dnes budu moci dostat do Kumamota, a tak zamířím na místo, které je v Hirošimě nejznámější, a to do Mírového parku.
Od nádraží to tramvají trvá asi deset minut, když vystupuji na stanici Genbakudómumae. Menší než jsem myslel, avšak bez přéhlednutí stojí slavný Genbaku dómu (Hirošimský památník míru). Budova původního Hirošimského prefekturálního paláce pro podporu průmyslu navržená českým architektem Janem Letzelem (1880 - 1925) byla nejbližší stavbou od hypocentra výbuchu, která zůstala stát. Dodnes je uchovávana její podoba z doby po výbuchu atomové bomby (8:15, 6.srpna 1945). Jak řekl jeden můj kamarád, Atomový dóm je vlastně nejslavnější česká stavba, třebaže paradoxně mnoho Čechů to ani neví. Žák slavného Jana Kotěry, Letzel, který strávil v Japonsku přes patnáct let, je sám o sobě pozoruhodná postava. Dodnes je v Čechách několik jím navržených budov. V Japonsku se ze všech jeho relizovaných projektů dochoval právě jen Atomový dóm, jenž byl zapsán do Světového dědictví UNESCO.
Procházím kolem Dómu, na kterém jsou stále vidět ožehnuté stopy. Promoklý pokračuji dále parkem až k Dětskému mírovému památníku. S ním je spojen příběh dívenky jménem Sadao Sasaki. V době výbuchu byly Sadao dva roky. Deset let poté jí byla diagnostikována leukémie, nemoc způsobená následky ozáření. Inspirována japonským rčením, že tomu, kdo složí tisíc jeřábů z origami, bude splněno přání, se Sadako pustila do skládání. Smrt jí však dovolila, přes její vytrvalou snahu, složit jen 644 jeřábů. Zbytek pak údajně složili její kamarádi. Proto tedy dominantou památníku je dívka držící velkého jeřába.
Déšť nepřestává. Jako by se hnusné počasí hodilo k smutné atmosféře místa, které je věnováno obětem strašné války. Vcházím do Mírové síně pro oběti atomové bomby v Hirošimě. V kruhovité stavbě si lze zevnitř prohlédnout, jak vypadala Hirošima těsně po výbuchu. Na vrcholu střechy jsou pak skleněné hodiny ukazující čas výbuchu, 8:15. V audiovizuálním centru lze pak nalézt vzpomínky těch, co byli různým způsobem poškozeni výbuchem.
Jako poslední navštěvuji Hirošimské muzeum míru. To zevrubně mapuje události, které vedly k prvnímu použití jaderné bomby a následky, které si vyžádalo. Čmouha na kousku betonu, tedy místo, ke kterému bylo přiškvařeno lidské tělo, zbytky šatů, deformované nádoby a fotografie tzv. hibakuša, obětí výbuchu – to jsou jedny z nejděsivějších exponátů muzea.
Vybudování mírových památníků bylo dokonce jistý čas celkem kontroverzní záležitostí. Mnozí se obávali, že památníky spíše posílí vědomí, že Japonsko se stalo obětí Spojených států a zapadne tak fakt, že válečným agresorem bylo právě Japonsko. Mírové památníky v Hirošimě jsou. Je třeba mít na paměti, že slouží jako memento do budoucna, aby se již žádná válka neopakovala. Každopádně hirošimská zkušenost je jedním z důvodů, proč 20. století, jak říká jeden vyučující na UK, je, co se hnusoty týče, stoletím nejhnusnějším.
Vycházím z muzea. Hirošima stále brečí. Poklusem se vracím na tramvajovou zastávku a zoufale se snažím uniknout dešti. Z tramvaje pozoruji, jak si Hirošima žije svým životem, který dává zapomenout na hrůzy, které se tu kdysi odehrály.
Jsou tři hodiny a pokračuji vlakem na Kjúšú. Po sedmi hodinách jízdy s pěti přestupy jsem konečně v Kumamotu. Jú mi píše, ať nastoupím ještě na jeden vlak a vystoupím na zastávce jménem Arisa. Něco kolem čtvrt na dvanáct pak tedy vystupuju v Arise. Jú už na mě čeká. Nastupuju do rodinné miniaturní dodávky a Jú řídí. Je už čirá noc, když zastavujeme u jednoho domku. Uvítá nás Júův tatínek a babička. Předám jim pár českých suvenýrů a nadšeně přijímám nabídku na koupel. Těžko si asi představíte, jaký slastný pocit bylo ponořit se po sedmnáctihodinovém putování do horké vody! S Nakašimovými jsem poté ještě chvíli poseděl, a pak už jsem jen uvítal postel se třemi vrstvami deky.
Žádné komentáře:
Okomentovat