Kóbe, město (nejen) divočáků

Je čas si blížeji představit město, ve kterém strávím následující rok.
Hlavní město prefektury Hjógo bylo založeno 1.dubna 1889. Jako jeden z prvních přístavů v Japonsku po restauraci Meidži povolilo Kóbe obchod se Západem. Dodnes zde jsou atrakcí domy postavené v evropském stylu, které sloužily zámožným cizincům, obchodníkům. Do nedávna cca 1,5 miliónové město drželo pozici nejvytíženějšího japonského přístavu. Po událostech ze 17. ledna 1995 však spadlo na čtvrtou příčku. Tehdy došlo v Kóbe k nečekanému zemětřesení (dnes nazývanému Hanšin Awadži daišinsai) o síle 7,3 Richterovy škály, které si vyžádalo vedle obrovských materiálních ztrát přes šest tisíc obětí na životech (včetně mnohých studentů Kobe University, bydlících na koleji Sumijoši). Na počest obětí zemětřesení se každý rok v prosinci koná festival světel, tzv. Kóbe Luminarie.
Dnešní Kóbe však ani náhodou nevypadá jako místo, které bylo obětí ničivé síly přírody. Člověk musí žasnout nad tím, jak se Japonci s tragédií vypořádali a dokázali v krátkém čase znovu vybudovat velkou část města. Kóbe, tvořící spolu s Ósakou a Kjótem trojici metropolí ležících v oblasti Kansai, je dnes považováno za jedno z nejhezčích japonských měst. Někde jsem četl, že díky své kosmopolitní atmosféře se v Japonsku o Kóbe říká: „Když nemůžeš jet do Paříže, jeď do Kóbe.“
Pravdou je, že podstatná přitažlivost Kóbe pro mnohé z nás, co tu jsme, spočívá v unikátní poloze. Jsou zde jak hory, tak moře na dosah. Bydlet na koleji v Kóbe je radost. Ráno se probudím, vyjdu na balkón a mám úžasný výhled na přístav. Navíc brzy ráno, nebo naopak pozdě večer, lze u koleje (ale i třeba v univerzitním kampusu) potkat divoká prasata (v jap. inošiši), jež se nebojí navštěvovat lidské příbytky s cílem najít potravu. Tomu říkám styk s přírodou! Jednou z prvních rad, co jsem zde dostal, bylo to, abych při večerním návratu na kolej neměl v ruce jídlo. Někteří divočáci si totiž občas ošmakují jídlo od lidí. Jednou byl jeden takový inošiši tak hladový, že jednomu starci ukousl s jídlem v ruce i prst...
Každopádně z těchto kóbských divočáků strach nemám. Už jsem si zvykl na to, že čas od času si takhle večer před vchodem do koleje jeden takový krátí cestu. Kdo ví, co ho táhne tak blízko. Třeba v něm žije duch jednoho z těch studentů, kteří zde před dvanácti lety zahynuli a jako upomínka smutných časů se sem vrací...Je třeba být s inošiši zadobře, o tom žádná.

Příjezd

Z mezinárodního letiště v Ósace (Kansai International Airport) mě dovezl do mého nového domovského města, Kóbe, minibus, který jsem si musel již dva dny předem zarezervovat. Během cesty, která trvala necelé dvě hodiny, jsem si poprvé vychutnával pohled na japonská obydlí, přístavní oblasti a vůbec celkový rytmus jiného, ale naprosto jiného prostředí.
Minibus mě vysadil na hlavní ubytovně pro zahraniční studenty Kobe University, zvané International residence, kde byl hlavní sraz nově příchozích. Tam jsem byl uvítán, jak se dalo ostatně čekat, lámanou angličtinou mluvícím japonským profesorem Ucukim. Předal mi písemné instrukce a já se uvelebil na pohovku, na které již seděli tři američtí studenti – Javier, Derek a Jack. V třicetistupňovém horku jsem uvítal nedaleký „džidóhanbaiki“, aneb automat na pití. Osvěžující japonská voda přišla více než vhod!
Každého z nás se ujal tzv. „čútá“ – tutor, japonský student, který pomáhá zahraničním studentům s praktickými otázkami a vůbec aklimatizací na život v Japonsku. Na mě připadl sympatický mladík Džunki Okamoto. Byl nejdříve trochu ostýchavý, ale doslova vybuchl štěstím, když zjistil, že se domluvím japonsky. S upřímnou radostí si oddechl, jelikož, podle svých slov, mluví anglicky velmi bídně, což však není v Japonsku žádná výjimka. V japonských školách se žáci sice učí angličtinu, ale důraz je kladen na gramatickou správnost, spíše než na praktické využití při běžné konverzaci.
Kluci z U.S. and A. byli přiděleni ke koleji ve Fukae. Na mě a na dobrosrdečného vietnamského mladíka pyknického typu Anha z Ho Či Minhova města zbyla kolej Sumijoši. A tak jsme se já, Anh a náš čútá Džunki rozjeli do mého nového bydliště, kde strávím celý další rok.
Kolej Kobe University Sumiyoshi International Student House byla postavena v roce 1997, tedy dva roky po ničivém zemětřesení. Leží v části Kóbe, která se jmenuje Higaši-Nada. Díky tomu, že je situována vysoko nad úroveň moře, téměř do hor, lze si z mého pokoje vychutnat skvělý výhled na kóbský přístav.
Co se týče vybavení mého jednolůžkového pokoje, tak vedle postele západního stylu, je tu stůl, police, skříň, elektrický sporák, dřez, lednička, záchod, balkón a klimatizace, jež činí vlhký japonský vzduch daleko příjemnější. Na patře nechybí společná kuchyně s televizí. Pračka, sušička a sprcha na placenou kartu je pro mne vítanou, uživatelsky příjemnou novinkou.
Po vysvětlení, jak to na koleji chodí (nejsmutnější zprávou dne je, že kolej je přísně maskulinní :-( ), jdeme s Džunkim a Anhem do kolejní jídelny, kde vaří za levných 350 jenů vydatné obědy a večeře. Moje první jídlo v Japonsku je skvělé karé raisu. Jsem nasycen a spokojen. Po dlouhé sprše pouštím klimatizaci a zalehám ke spánku. Moje první noc v Japonsku. Co mě... tady...asi...všechno...potká...Chrrr...

Hadžime!

Je 1. října 2007, já vystupuji z letadla a podrážky mých bot se poprvé dotýkají japonské země a mé nozdry poprvé vdechují ten zvláštní vlhký vzduch. Jsem přes devět tisíc kilometrů od domova. Jsem v zemi, jež v originále Nippon zvána jest, Zemi vycházejícího slunce, Japonsku! Štípám se do ruky, je tomu opravdu tak...
O Japonsku jsem toho hodně četl, viděl a slyšel. Přesto si myslím, že bez zkušenosti s pobytem v tak rozmanité zemi, jakou bezesporu Japonsko je, nelze vše teoreticky poznané plně pochopit. A proto jsem tu! Oficiálně jsem v Japonsku proto, abych v rámci programu výměny studentů studoval rok na Kobe University. Avšak vedle toho jsem tu proto, abych lépe pochopil kontext všech možných i nemožných fenoménů, které jsou právě s Japonskem spojovány, japonské tradice, jazyk, myšlení a vůbec japonskou společnost jako celek. Obzvlášť bych rád pochopil japonský humor, jenž mi zatím zůstává vzdálen...:-)
Nejsem tu ale jen kvůli studiu. Pokud bude dostatek jenů, rád bych procestoval co nejvíce ze země, jež kdysi Jamato zvána byla. Nuže, hurá do toho!