O zpěvnosti japonského lidu a jednom duchovním setkání

Vedle studia se japonští vysokoškoláci hojně věnují i mimoškolním aktivitám. Kobe University poskytuje svým studentům prostor (hlavně zvláštní budova nedaleko Fakulty mezikulturních studií) pro činnost v nejrůznějších „sákuru“, aneb kroužcích/klubech, kde se dobrovolně setkávají zájemci o kaligrafii, hru na mandolínu, divadlo, tanec, tenis, literaturu, jachting, astronomii, hokej, kendó, karate, jízdu na koni, golf, dětskou literaturu, a o nepočítaně mnoho dalších oblastí lidské činnosti.
Především hudbě se věnující kroužky nelze nezaregistrovat. Když chodím odpoledne z přednášek kolem centra studentských „sákuru“, často slyším hlasitou kakofonii zvuků. Z budovy se šíří tóny nekoordinovaných hudebních nástrojů, jejichž majitelé cvičí hru na trumpety, kytary, klavíry, basy a jiné instrumenty. Pro vnějšího pozorovatele pak celkový dojem z přerývaných melodií působí jako koncert jazzové fúze á la Miles Davis. Nevím, co na to říkají v blízkých lesích žijící divoká prasata inošiši, nicméně se ukazuje, že Japonci jsou velmi muzikální. Početně totiž kroužky věnované hudbě či zpěvu převažují. Běžně se mi stává, že na chodbě před učebnou natrefím na hlouček studentů, kteří si nacvičují společnou píseň. Jak znějí? Musím říci, že poslouchat některé studenty-zpěváky je bez nadsázky radost. Klobouk dolů! Například od bezva kamaráda Šódžiho bych chtěl mít jednou cédéčko. Když si uvědomím, jak je v Japonsku tak nesmírně populární karaoke, těžko mohu být zpěvností japonského lidu překvapen.
Mezi všemi sákuru také nechybí klub filozofie (tecugaku sákuru). Jednou jsem obědval ve školní jídelně a přistoupil ke mně jeden z jeho členů, Šindži. Pozval mě na jedno setkání „klub přátel filozofie“, jehož tématem měla být sebevražda. To mě zaujalo, jelikož mě zajímájí názory samotných Japonců na fenomén, s nímž je spojováno za rok 2006 přes třicet tisíc dokonaných sebevražd (to zhruba odpovídá 90 sebevraždám na den). Vedle toho však Šindži a další mladý filozof Takanori začali mluvit o tom, že mi dají lekce o buddhismu. K tomu mi další den půjčili anglický překlad v Japonsku hojně prodávané knihy s názvem „Naze Ikiru“ (You Were Born for a Reason), v češtině „Proč žít“, s tím, že se jedná pravděpodobně o nejlepší knihu, kterou kdy četli. Zaujat jejich aktivismem jsem pokorně vyslechl několik jejich neformálních přednášek u stolu na téma (nejen japonský) buddhismus a s dávkou, věřím, že zdravého evropského skepticismu, jsem se začetl do, na můj vkus až nekriticky, vychvalované knihy.
Po kolapsu tzv. bubble economy došlo v Japonsku ke ztrátě mnoha jistot a otázka „Proč vlastně žiji?“ se více než kdykoli předtím stala aktuální. Buddhismus navíc ve své tradiční podobě, podle tvůrců knihy, poněkud selhal, když se omezil jen na (placené) obřady při pohřbech. Věřících ubývá, jelikož odpovědi na zásadní otázky lidského bytí od představených v místně příslušných chrámech nenacházejí. Autoři knihy, psychoterapeut Daidži Akehaši, filozof Kentaró Itó a především předseda buddhistické organizace Džódo Šinšú Šinrankai a její hlavní učitel Kentecu Takamori, proto, podle svých slov, chtějí srozumitelnou formou vysvětlit příčiny těžkostí dnešního světa a nabídnout cestu, jak z nich ven.
První polovina knihy, jíž se v Japonsku prodalo přes pět set tisíc kusů, se, zjednodušeně napsáno, věnuje početným příkladům toho, jak lidé dokážou být hnusní a zlí. Skutečné příběhy podvodů, lidské krutosti, násilí, vražd a dalších nelichotivých úkazů jsou prokládány zamyšlením nad smyslem lidského bytí. Nekonečná přehlídka lidských nectností v první půlce knihy je zpočátku velmi depresivní, avšak kvůli přílišnému opakování již řečeného po čase poněkud únavná. Závěr by se dal shrnout do věty: „Smyslem života je zbavit se veškerého utrpení a dosáhnout nekonečného štěstí.“ Následuje druhá část, která je přehlídkou hlavních myšlenek zakladatele jednoho z hlavních proudů japonského buddhismu, školy Džódo Šinšú (Čistá země), mnicha jménem Šinran Šónin (1173-1262), žáka Hónenova. Je citováno z jeho díla „Nauka, praxe, víra a naplnění“ a je ukázána cesta, jak dosáhnout nekonečného štěstí. Ústředním cílem je zrození v Čisté zemi, v ráji buddhy jménem Amitábha (pojaponštělého na Amidu). Pokud má člověk neotřesitelnou víru v Amidovu milost a vzývá pravidelně formuli „Namu Amida Bucu“, bude jistě zrozen právě v Čisté zemi. Svým důrazem na spoléhaní se na jiného, na Amidu, se Džódo Šinšú liší od ostatních škol buddhismu (např. Zen), jež naopak zdůrazňují přísnou askezi a meditace, tedy spolehnutí se na sebe. Pro jednoduchost takové cesty byla tato škola populární mezi nejnižšími vrstvami japonské společnosti. I nuzní lidé, kteří neměli možnost oddat se náročným meditacím, našli v Hónenových a Šinranových myšlenkách naději ve šťastnou budoucnost.
Kvalitu knihy „Naze Ikiru“ nemám v úmyslu příliš komentovat. Do značné míry postoj ke knize závisí na tom, zda uvěříte daným myšlenkám či ne. Dovolím si jen podotknout, že kniha trpí značnou repetitivností sdělovaného (méně by bylo příště více). Nicméně jako přehled hlavních myšlenek mnicha Šinrana a směru Džódo Šinšú slouží poměrně dobře.
Takanori a Šindži mě pozvali na velké setkání členů organizace Džódo Šinšú Šinrankai, konané 2.-4.11. v prefektuře Tojama, blízko městečka Kosugi (vlaky JR a rychlovlakem Sandábádo-Thunderbird je to cesta na čtyři hodiny). Se zájmem jsem pozvání přijal. V pátek byla oficiální uvítací party Fakulty mezinárodních kultur, na které jsem nemohl chybět, a tak jsem vyjel až v sobotu ráno.
Na nádraží v Kosugi již na mě čekal Takanori a další kamarád, který pracuje v Toyotě. Koupili jsme si obentó („svačinu“) a prostorným služebním vozem kamaráda jsme se přemístili na místo akce.
Centrum Džódo Šinšú Šinrankai je obrovská supermoderní budova, jejíž některé části připomínají letiště. Bezbarierový přístup, odpočívárny, veliká šatna, kompletní ozvučení, občerstvení, učebny, místnosti pro nemohoucí, kteří sledují přednášku přes televizní přenos, a hlavně obrovská hala, v které je přes dva tisíce rohoží-tatami a vejde se do ní až deset tisíc lidí (!), to jsou jedny z hlavních vymožeností budovy, jež nabízí špičkový servis pro členy Džódo Šinšú Šinrankai. Snad každý člověk, nehledě na víru či náboženství, musí uznat, že taková péče o věřící je nevídaná.
Vedle modliteb byla hlavním programem tohoto obrovského setkání (kompletní název: „Šinran šónin hóonkó“ 親鸞聖人報恩講) přednáška již zmíněného předsedy Džódo Šinšú Šinrankai a autora knihy Naze Ikiru, Kentecu Takamoriho. Pohled na zhruba deset tisíc lidí, shromážděných na jednom místě kvůli výkladu Šinranových myšlenek, byl fascinující. Většina seděla v tradiční poloze „seiza“ (na lýtkách), ostatní, dle pohodlí jiným způsobem (hlavně v případě nemohoucích, na kolečkových křeslech). Věkové složení bylo pestré, s mírnou převahou starých lidí. Osmdesátníků a devadesátníků jsem viděl opravdu hodně. Pro mnohé byla tato událost natolik významná, že přes své pohybové a jiné zdravotní potíže a velkou vzdálenost přijeli, aby si vyslechli srozumitelně vysvětlená buddhistická moudra.
Srozumitelnost je jedním z hojně citovaných důvodů, které mnohé dovedly k členství v Džódo Šinšú Šinrankai. „Nerozuměla jsem představenému v místně příslušném chrámu. Když jsem vyslechla přednášku pana Takamoriho, otevřel se mi nový obzor chápání buddhismu a našla jsem odpovědi na otázky ohledně smyslu mého života. Chci, aby mě pan Takamori vedl duchovní cestou.“ Takhle nějak vypadá odpověď stoupenců Džódo Šinšú Šinrankai na vstup do organizace. Po přednášce totiž bylo vylosováno (z předem vybraného seznamu) několik lidí, kteří se podělili o své (někdy velmi emotivní) zážitky ze svého života. A všechny tyto projevy končily variacemi výše uvedené věty.
Kentecu Takamori vystoupil na velmi bohatě zdobeném pódiu v obleku, který mi více než náboženský oděv připoměl uniformu generála (tmavěmodré sako stažené silným opaskem). K takovému dojmu přispělo i dlouhé ukazovátko, jímž ukazoval na na tabuli napsané Šinranovy úryvky z textů. Aby senseie viděli i ti vzadu, bylo dění na pódiu přenášeno na velké plátno.
Musím se přiznat, že mě obsah přednášky poněkud zklamal. Takamori si vybral jedno, dvě témata a víceméně ve všech třech přednáškách opakoval to samé. Pokud by si čtenář knihy Naze Ikiru myslel, že se doví něco více, byl by asi zklamaný též. Srozumitelné to bylo (měl bych ještě zmínit, že jsem vše poslouchal v anglickém simultánním překladu do angličtiny, skrze sluchátko), nicméně příliš nového jsem se zde nedověděl. Jiný pohled však může člověk mít, když zvolí optiku kamaráda Takanoriho (pozor, neplést s přednášejícím Takamorim!), jemuž jsem se s rozpačitým pocitem svěřil. Podle něj právě o neustálé opakování již jednou řečených mouder v buddhismu jde. Použil metaforu kamene a vodní kapky. Když do jednoho bodu v kameni po dlouhý čas kape voda, v daném bodě vznikne prohlubeň, jenž se dostane po další dlouhé době do středu kamene, který se nakonec rozlomí. A tak je to i s člověkem-věřícím, který neustále poslouchá tatáž mistrova slova o Šinranových myšlenkách (čím dál tím více se mu hlouběji dostávají do hlavy) až do toho okamžiku, než bude naplno odhalena nedobrá podstata lidské bytosti a zároveň přijata neotřesitelná víra ve slib, jenž lidem dal Amida.
Ze soboty na neděli jsme (studenti z Kóbe, Kjóta a Ósaky) měli přenocovat v hodinu vzdálené ubytovně v horách. Autobus byl zařízen, ubytovna zamluvena. Organizaci pobytu se dalo těžko něco vytknout. Když jsme se autobusem přibližovali k našemu místu noclehu, zahlédl jsem na silnici, v Japonsku posvátné zvíře, jezevce (tanuki). Bylo to znamení, že jsme poměrně daleko od civilizace.
V ubytovně byla špičková vykachlíkovaná veřejná koupel ofuro. Kdyby nebyla večerka v deset večer, asi bych byl v ní ponořený dodnes. Než se šlo spát (a také druhý den ráno) si všichni na pokoji (palandy byly na každém pokoji asi pro 16 lidí) pročítali poznámky z přednášek a diskutovali o nich.
Snídaně byla opravdu vydatná. Možnost výběru široká. Poprvé se mi stalo, že bych si dal rýži k snídani, což je v Japonsku jinak velmi standardní. Mimochodem, při snídani mi jeden ze studentů a kamarád Takanoriho řekl, že mám pěkné oči. Poznámka, která by od českého, a vůbec nejaponského studenta, zaváněla „čtyřprocentní“ orientací mě sice zaskočila, ale z úst Japonce mě vlastně nijak nešokovala. Vše cizí a odlišné je v Japonsku zajímavé a má zřejmě odlišná estetická kritéria. Říci něco takového cizinci je spíše v rovině „homeru“ (pochválit), nikoli „júwaku suru“ (svádět).
Po dopolední přednášce jsme si koupili obentó a nasedli na autobus směrem Kjóto- Ósaka, v kterém jsme diskutovali o právě proběhlé akci. Všichni vytáhli své poznámky a znovu rozebírali se svými kamarády obsah projevů senseie Takamoriho. Takanori mi předal další knihu Kentecu Takamoriho jako výraz díku, že jsem se zúčastnil Šinran šónin hóonkó. Zároveň řekl, že bych mohl jet do Tojamy zase za měsíc, na podobnou akci. Bylo mi to jasné již na začátku, ale tentokrát to bylo ještě zřejmější. Takanori a spol., ostatně jak sami uvedli, mají za cíl šířit buddhismus a samozřejmě členstvo Džódo Šinšú Šinrankai, a tak ze mne chtěli udělat jednoho z nich.
Víkend s buddhisty z Džódo Šinšú Šinrankai byl z hlediska „vnějšího“ pozorovatele určitě podnětný. Potkal jsem moho velmi milých lidí, jež se zajímají o závažné otázky lidského života. Mnoho z nich jsou velmi mladí studenti, jímž není lhostejné to, co se děje s jejich působením na tomto světě.
Upřímný přístup věřících, které jsem poznal, je, myslím, nezpochybnitelný. Avšak napadlo mě pár otázek. Nerad bych někomu křivdil, ale neubránil jsem se jistému pocitu manipulace ze strany vedení organizace při prezentování osobních zkušeností vystoupivších věřících. Také poněkud více než časté zmiňování jména senseie Takamoriho mi připomíná lehký kult osobnosti. Ale možná se mýlím. Pro buddhismus je vztah učitel-žák mimořádně důležitý, a tak autorita senseie Takamoriho musí zřejmě být zdůrazňována.
To co jsem napsal v případě knihy Naze Ikiru, to samé platí i pro Takamoriho přednášku. Měl jsem pocit, že se až příliš opakuje a že vzhledem k času, mohlo být sdělených informací více. A zase, jak už jsem jednou napsal, pohled buddhisty by byl jiný.Nevím, jak je to s Džódo Šinšú Šinrankai doopravdy, na to o ní vím příliš málo, ale, jak říkala jedna má velmi dobrá známá Japonka, je důležité si dávat pozor na některé japonské sekty, které za účelem co největšího počtu stoupenců nabízejí poněkud zjednodušené „návody, jak žít,“ a od pravého buddhismu se výrazně liší. Takanori mi sám od sebe řekl, že na internetu je o Džódo Šinšú Šinrankai napsáno mnoho pomluv (např. o údajném sektářství této organizace), ale že jde jen o nepřející a závistivé hlasy „neúspěšných“ buddhistických organizací. Buď jak buď, mnoho lidí našlo a nachází v Džódo Šinšú Šinrankai odpovědi na fundamentální otázku „Naze ikiru?“, a tak i konečnou útěchu před strastmi světa.