První sníh!

9. února napadl v Kóbe první sníh. Když jsem vyšel ven, bylo všude najednou bílo. Přestože jsem o sněhu slyšel od kamaráda předchozí den, stejně mě závěje a chumolení dost zaskočily.
Sníh přináší nejen radosti, ale i starosti. A to v případě Kóbe, možná překvapivě, dost značné. Po chvíli čekání na zastávce na mě volala postarší paní, že je dnes kvůli sněhu kalamita a autobusy nejezdí. Tato informace byla pro mne lehce nepříjemná, jelikož jsem byl pozván paní Akasaki, kterou učím češtinu, na její výstavu fotografií s doprovodnou přednáškou, jež se měla konat v Městském muzeu umění v Ašiji. Času nebylo nazbyt, a tak jsem vzal nohy na ramena. Ve skutečnosti bylo velmi kluzko, a tak jsem skoro celý kopec sjel na podrážkách bot, téměř až k vlakovému nádraží. Ze stanice Hankjú Mikage jsem jel do Hankjú Ašija, kde jsem přestoupil na pravděpodobně jediný autobus, který z nádraží ten den vyjel.
Po zajímavém povídaní paní Akasaki o její tvorbě a vlivu českého umění na ní (obzvláště má ráda české obrázkové knížky a tvorbu Františka Skály) jsem navštívil vedlejší Vzpomínkové muzeum literatury Džuničiróa Tanizakiho, slavného spisovatele, který se do Kansaie přestěhoval po Velkém zemětřesení v Kantó (1923). Vedle význačných literárních děl se mu zde podařilo najít náručí mnoha milenek...
Podívejte se na první, a jak se následně ukázalo, i poslední bílý den v Kóbe, jak ho zachycují má fota.

Liberty Ósaka

19.ledna jsem se po dlouhé době sešel v Ósace s Hirošim. Jako velký fanoušek Járy Cimrmana a Svěráků byl potěšen dévédéčkem Vratných láhví, které jsem mu věnoval.
Spolu jsme zašli do Národního muzea umění (国立国際美術館). V architektonickém skvostu od Argentince Césara Pelliho si lze prohlédnout bohatou sbírku domácího, ale i zahraničního (Picasso, Ernst, Cézanne,...) moderního umění.
Druhou zastávkou toho dne bylo Ósacké muzeum lidských práv (Liberty Osaka). V několika výstavních místnostech jsou velmi podrobně prezentovány problémy utlačovaných menšin v Japonsku. Těmi jsou podle muzea tzv. „burakumin,“ potomci nejnižší společenské vrtsvy lidí, kteří se věnovali nečisté práci (v japonském kontextu: práce s kůží – proto je ve čtvti muzea mnoho soch lidí zpracovávajících kůži pro bubny taiko; kati, atd.), dále etničtí Korejci s trvalým pobytem v Japonsku, Ainuové, Okinawané, ženy, homosexuálové, nostitelé viru HIV, nemocní leprou, postižení nemocí Minamata (nervová nemoc způsobená otravou rtutí) a další.
Z celkově velmi podnětné expozice na mne zapůsobil všudipřítomný apel na zlepšení postavení menšin v Japonsku. Je příznačné, že muzeum nebylo dle Hirošiho zřízeno z iniciativy státu...